Výklad

Výklad (interpretace) právních předpisů je mimořádně důležitou právní disciplínou, neboť ze samotného znění předpisu nelze ve složitějších případech vyčíst, jaké právní normy na danou skutkovou podstatu dopadají a jak přesně jim v daném kontextu rozumět.

Výklad je považován za "královskou" disciplínu práva, mezi právníky velmi ceněnou; kreativním výkladem právních předpisů lze dojít k závěrům, které se zdají být v příkrém nesouladu se zněním právního předpisu, zato však v překvapivém souladu se zájmy právníkova klienta.

Podle toho, zda je výklad právní normy široký nebo úzký, se rozeznává extensivní výklad (z lat. ex- + tendere = natahovat) a restriktivní výklad (z lat. re- + stringere = svázat).

Výkladové methody

Rozeznávají se tyto základní výkladové methody:

1. Gramatický výklad je přímočarý výklad právní normy z jejího textu. Při výkladu se vychází ze struktury věty, rozebírají se vztahy mezi jednotlivými částmi souvětí i jednotlivých vět, co použité výrazy obvykle znamenají apod.
2. Logický výklad hledá mezi právními normami logické souvislosti, např. má-li se hypothesa rozpadat na dvě disjunktní alternativy, musejí se tyto části hypothesy vykládat tak, aby nemohly nikdy nastat současně. Základní pravidla logického výkladu jsou uvedena v další části tohoto článku.
3. Doktrinární výklad vykládá právní normu nebo právní pojem tak, jak je to obvyklé v právní nauce (doktríně, theorii), aniž by se takový výklad nutně musel opírat o explicitní zákonné ustanovení nebo o konkrétní zákonnou definici.
4. Výklad z judikatury je podobný doktrinárnímu výkladu. Právní norma se vykládá na základě ustálené soudní nebo správní judikatury. Pouze judikatura např. stanoví, kde je hranice mezi lehkým a těžkým ublížením na zdraví nebo po jak dlouhou dobu musí rodič dítěte neplnit svou vyživovací povinnost, aby byl trestně odpovědný za zanedbání povinné výživy.
5. Systematický výklad nastupuje, pokud předchozí výkladové methody nedaly odpověď na všechny otázky. Při něm se studuje umístění rozebírané právní normy v textu právního předpisu, dovozuje se, jaký význam mají marginální rubriky, zda lze na právní normu vztáhnout implicitní hypothesu atd.
6. Analogický výklad (výklad a simili) nahradí chybějící nebo nejasnou explicitní úpravu na základě úpravy obsažené v jiném právním předpisu v jiném odvětví práva (podrobněji viz článek Analogie).
7. Teleologický výklad (dynamický, výklad e ratione legis = ze smyslu zákona, hledání společenského konsensu) zkoumá, jaký byl úmysl zákonodárce (popř. autora podzákonného předpisu) a jaký je účel rozebírané právní normy. Při tomto výkladu se bere v potaz např. důvodová zpráva k zákonu, případně též průběh rozpravy v Parlamentu, často se využívá argumentace ad absurdum ("takhle to přece nemohl Parlament myslet!").
8. Historický výklad (originalistický) je blízký výkladu teleologickému. Zkoumá předchozí stav právního řádu a ptá se, proč byla určitá právní norma kodifikována v určité podobě. Rovněž je možné jít při tomto výkladu dále do minulosti (např. zkoumat prvorepublikovou úpravu), avšak takový výklad má již spíše charakter výkladu komparativního.
9. Komparativní výklad je založen na analýse obdobné úpravy v jiných právních řádech. Použití srovnávacího práva patří k méně používaným methodám, neboť existence určité zahraniční úpravy nemá k interpretaci českého práva přímou relevanci, avšak v postmoderním právu patří k favorisovaným, neboť positivistický rozpad práva na národní právní řády je považován za překonaný, zejména v obligacích. Antonin Scalia: „…my, soudci amerických demokracií, jsme služebníci lidu. Máme povinnost aplikovat, bez strachu či zaujatosti, zákony, které tento lid považuje za vhodné. Nejsme nějaké mezinárodní kněžstvo, které by bylo povoláno stanovovat našim svobodným občanům jakési nadnárodní normy, které jsou v rozporu s jejich vlastními.“[1]
10. Opravný výklad jde nejdál a vychází z premisy, že zákonodárce (autor podzákonného předpisu) se zmýlil a chtěl ve skutečnosti normovat jinak, než nakonec učinil. Takovou domněnku je však potřeba velmi dobře odůvodnit, neboť vykládat právní normu proti jejímu znění flagrantně porušuje princip právní jistoty.

Methody logického výkladu

Ačkoli ze samotné povahy logického výkladu vyplývá, že jeho methodika je neuzavřená, historicky se ustálila některá výkladová pravidla a odpovídající druhy právních argumentů získaly konstantní, již od doby klasického římského práva neměnné názvy:

• Výklad (argumentum) a contrario (z opaku) – zkratka a contr.: stanoví-li právní norma výslovně, že se vztahuje jen na určité případy, na vyjmenované osoby apod., vyplývá z toho, že na ostatní případy/osoby se vztahovat nemůže.
• Výklad (argumentum) a fortiori nebo a potiori (ze silnějšího): platí-li silnější tvrzení, musí platit i tvrzení oslabené, např. platí-li něco pro celek, musí to platit i pro část. Tento výklad má dva základní podtypy:
  • a maiori ad minus (od většího k menšímu)
  • a minori ad maius (od menšího k většímu)
• Výklad (argumentum) reductione ad absurdum nebo ad impossibile (tzv. důkaz sporem) je velmi účinný právní argument, který vyvrátí určitou thesi tím, že z ní implikací nebo jejich řetězcem dovodí nesmyslný nebo nemožný závěr.

Výklad podle subjektu

Oprávnění vykládat právní normy svědčí zásadně pouze soudům – jen jejich výklad je authentický. To je důležitý princip právního státu, neboť ani výkonná moc, ani moc zákonodárná nesmějí mít právo vykládat právní předpisy, které samy tvoří, protože by to mohlo vést ke svévoli a šikaně.

Zejména v případě složitých otázek (např. daňových) se objevuje tendence pokládat za authentický výklad příslušných odborných pracovišť ministerstev – jde o tzv. pokyny řady D vydávané Ministerstvem financí, jimž se ministerstvo a finanční úřady snaží přiznat postavení faktického pramene práva. Jde o nebezpečnou tendenci a o vykročení z rámce ústavnosti: jestliže by mělo být přípustné, aby konečným arbitrem výkladu určitého právního textu byl orgán moci výkonné a nikoli soud, porušovalo by to princip dělby moci a znamenalo by to, že v této oblasti platí principy policejního státu.

Autoritativní stanoviska správních úřadů jsou obvykle označována za závěry.

Spor o výklad

Mezi literalisty a mainstreamem panuje spor o výklad. Podle literalistů platí jen doslovný výklad, mainstream tvrdí, že primární je účel právní normy. To bylo potvrzeno § 3 rozsudku ESD ve věci Stauder v. Ulm ze dne 12. listopadu 1969, CELEX: 61969J0029[2]: "IT BE INTERPRETED ON THE BASIS OF BOTH THE REAL INTENTION OF ITS AUTHOR AND THE AIM HE SEEKS TO ACHIEVE".

Vizte též

• Dělba moci
• Brzdy a rovnováhy

Prameny a literatura

• Libor Hanuš: K argumentaci "a fortiori" a její teleologické povaze. In Právní rozhledy 24/2008, pp. 911–915.