Spotřebitelské právo
Spotřebitelské právo je dílčím odvětvím občanského práva, jehož předmětem jsou smluvní vztahy vznikající mezi podnikateli – obchodníky, dodavateli – a jejich zákazníky – spotřebiteli.
Zvláštní úprava tohoto druhu smluv je poměrně mladá: římské právo vycházelo ze zásady caveat emptor a ani občanské zákoníky 19. století se od ní výrazněji neodchýlily. Platné právo, zejméně občanský zákoník a zákon o ochraně spotřebitele, obsahuje pro spotřebitelské smlouvy celou řadu zvláštních ustanovení, od nichž vesměs není přípustné se ve smlouvě odchýlit – jsou kogentní – nebo je možná pouze odchylka ve prospěch spotřebitele.
Obsah
Občanský zákoník
Ačkoli marginální rubrika občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy zahrnuje pouze §§ 52 až 65 občanského zákoníku, spotřebitelských vztahů se týkají rovněž ustanovení § 612–627 ObčZ; tato neuspořádanost občanského zákoníku je daní za překotné novelisace tohoto kodexu v 90. letech 20. století.
Prodávající musí za zboží vždy poskytnout záruku, u běžného (spotřebního) zboží nejméně 24 měsíců, u použitého zboží minimálně 12 měsíců, u potravin 8 dnů, u krmiv 3 týdny a u živých zvířat 6 týdnů. V záruční době prodávající bezplatně opraví všechny vady věci a není-li to možné nebo je vad víc, popř. se vyskytují opakované, podle volby buď kupujícímu zboží vymění nebo mu vrátí kupní cenu – umožní mu od smlouvy odstoupit. Na opravené části věci začíná běžet nová, samostatná záruční doba.
Je-li kupní smlouva uzavírána na dálku, tj. např. telefonicky, po Internetu apod., může od ní kupující ve lhůtě 14 dnů odstoupit i bez udání důvodu. Z tohoto pravidla existují některé přirozené výjimky, např. při koupi novin, časopisů, autorských děl, poruší-li zákazník originální obal, nebo bylo-li zboží pro zákazníka zvlášť upraveno (např. tričko s potiskem). Byla-li spotřebitelská smlouva uzavřena mimo obvyklou provozovnu dodavatele (např. na promo akci, na veletrhu nebo v bytě zákazníka) nebo nemá-li dodavatel stálou provozovnu, může spotřebitel od smlouvy do 14 dnů odstoupit bez udání důvodu. Na možnost odstoupení musí dodavatel spotřebitele písemně upozornit, jinak je možné od smlouvy odstoupit ve lhůtě 1 roku.
Velmi důležité je ustanovení § 55 odst. 1 ObčZ:
Na spotřebitelné vztahy dopadá i úprava formulářových smluv, tj. smluv, které jsou předtištěny a spotřebitel do nich doplní pouze své osobní údaje a podepíše je, bez toho, že by měl možnost jednotlivá ustanovení s dodavatelem invidiuálně sjednat. Téhož účinku bývá dosahováno i formou všeobecných obchodních podmínek (VOP, něm. AGB), tj. dokumentu, kterým dodavatel smluvní podmínky jednostranně stanoví a často rovněž může jednostranně měnit. Zejména v případech, že tento dokument je vystaven pouze na internetových stránkách dodavatele, je jakékoli dokazování pro poškozeného spotřebitele velmi složité.
Platné české právo neobsahuje zvláštní (přísnější) úpravu takových smluv jako právo některých jiných zemí, avšak dopadá na ně ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ, podle něhož spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat žádná ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Další odstavce § 56 uvádějí demonstrativní výčet takových neplatných ujednání, např. umožňují-li podmínky dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu apod.
Zákon o ochraně spotřebitele
Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele stanoví prodávajícímu ve spotřebitelských vztazích – dodavateli – některé další povinnosti.
Spotřebitel musí dostat možnost překontrolovat správnost hmotnosti, míry nebo množství prodaných výrobků.
Zakázána je jakákoli diskriminace spotřebitele: to znamená, že nezákonná je v turisticky atraktivních lokalitách dosud občas vídaná praxe odlišných cen pro cizince a pro Čechy.
Zakázáno je i klamání spotřebitele, nikdo nesmí "zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek."
Dodavatel má povinnost zákazníka o zboží pravdivě informovat. Ustanovení § 12 odst. 2 zákona uvádí:
a) cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti,
b) stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí,
c) v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb, za které se ve skutečnosti platí zvlášť,
d) cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo nezměněna, i když tomu tak není,
e) vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku nebo služby a ceny a užitečnosti srovnatelného výrobku nebo služby je takový, jaký ve skutečnosti není.
Na dodržování zákona má dbát Česká obchodní inspekce, která může za jeho porušení uložit pokutu až do výše 50 milionů korun; prakticky je však její působení stěží postřehnutelné, její kontroly bývají sporadické a inspektoři natolik úplatní, že porušování zákona v neprospěch zákazníka se prodávajícím zpravidla vyplácí.
Ochrana spotřebitele
Faktická ochrana spotřebitele v České republice je prozatím velmi neuspokojivá. Česká obchodní inspekce individuální stížnosti a spory neřeší, postiženým nezbývá než obrátit se na soud; pomalé a eratické rozhodování českých soudů vede však k tomu, že poškozený spotřebitel je v posici hasardního hráče, jen s tím rozdílem, že prohrát může desetitísicové částky nákladů řízení a vyhrát v nejlepším případě to, o co jej nezákonný postup dodavatele připravil. Pomalost soudů navíc činí z celé záležitosti mnohaleté dobrodružství.
Cesta z této situace je v zásadě dvojí: buď lze po vzoru USA a zčásti Francie opustit zásadu reparace skutečné škody a přiznávat punitivní odškodnění, takže protiprávní jednání bude pro dodavatele demotivující a spotřebitelům se vyplatí domáhat svých práv, anebo tak jako např. ve Velké Británii nebo v Německu svěřit agendu spotřebitelských sporů speciálním mimosoudním tribunálům, neboť soudní procedura je pro tyto bagatelní věci nepřiměřeně komplikovaná a zdlouhavá.
Právní předpisy
- kapitola 15.20. rejstříku EUR-Lex
- směrnice Rady 85/577/EHS, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory
- směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy
- směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
- směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994, o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí
- směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009, o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacího zařízení (timeshare), o dlouhodobých rekreačních produktech, o dalším prodeji a o výměně
- zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů
Rozhodnutí
- rozsudek ESD Leitner v. TUI Deutschland z 12. 3. 2002, sp. zn. C-168/00
- rozsudek ESD Handelsgesellschaft Heinrich Heine v. Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen z 15. 4. 2010, sp. zn. C-511/08
- rozsudek NS ČR P. M. et al. v. cestovní kancelář S. z 30. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 852/2005
Vizte též
Prameny a literatura
- Tomáš Hulva: Ochrana spotřebitele (2004)
- Markéta Selucká: Ochrana spotřebitele v soukromém právu (2008)
- Pojednání o evropském spotřebitelském právu na serveru Euroskop
- Filip Melzer: K diskuzi o úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. In Právní rozhledy 21/2009, pp. 771–776.