Censura: Porovnání verzí

Verse z 9. 8. 2008, 13:27

Censura, vulgárně cenzura (angl. censorship, fr. censure, něm. Zensur), je pravomoc udělená osobou veřejného práva, především státem nebo státní náboženskou společností; právní normou, především v zákoně, doporučovat (tj. schvalovat) k vytištění nebo k jinému veřejnému šíření autorské dílo (předběžná censura, v českých zemích do roku 1848), nebo jeho šíření naopak zakazovat a trestat (následná censura, v českých zemích od roku 1848 dodnes). Encyclopaedia Britannica definuje sloveso censurovat jako: "to act so as to change or suppress speech or writing that is condemned as subversive of the common good".[1]

Římské právo

Latinské sloveso censēre znamená "posoudit, doporučit, odhadnout.[2] Šestý král Servius Tullius (578–535) v rámci ústavních reforem zavedl census, kdy král jako nejvyšší úředník měl právo a povinnost zjistit počet občanů a na základě jejich majetku jim vyměřit práva a povinnosti. V roce 510 př. n. l. po vyhnání králů a založení republiky tento úřad přešel na konsuly.

V roce 443 př. n. l. byl zřízen úřad 2 censorů, což byli magistráti, kteří dbal na veřejné mravy. Důvodem byla snaha patriciů zabránit plebejům pořádat census. Nicméně již v roce 351 př. n. l. byl censorem zvolen plebejec a zákon z roku 339 př. n. l. dokonce stanovil, že aspoň jeden z censorů musí být plebejec. V roce 131 př. n. l. byli poprvé oba censoři plebejci.

Předběžná censura

Pojem "censura" v původním smyslu znamenal souhlas s publikací udělovaný církevním úřadem: Nihil obstat. Imprimatur. (Nic nepřekáží. Budiž tištěno.) V katholických státech se stala povinnou usnesením tridentského koncilu v roce 1545 a 1546.[3]

Za Marie Theresie byla censura postátněna. Dvorský dekret ze dne 22. února 1795 censurní předpisy kodifikoval. Zásadní změnu přinesla zevrubná instrukce pro censory ze září 1810. Vědecké publikace se vymanily z censury, ale muselo se jednat o původní výzkum, nikoliv o pouhé kompiláty.

Následná censura

Dnes se censura obvykle chápe v opačném smyslu, tzn. jako zákaz publikace nebo veřejného projevu.

V letech 1848–1968 existoval zvláštní, původem rakouský, systém tiskového dozoru, který ve výsledku fungoval do značné míry obdobně jako předběžná censura, avšak autora nechránil před následnou censurou, která je v systému předběžné censury de iure vyloučena. V období tzv. Pražského jara v r. 1968 byl uzákoněn zákaz censury (§ 17 zákona č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku), avšak jeho účinnost byla po invasi zákonem č. 127/1968 Sb. o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků pozastavena; tímto zákonem byl zároveň zřízen Úřad pro tisk a informace jako nový orgán následné censury, vybavený značnými pravomocemi.

V jiných oblastech, např. v divadelnictví nebo v hudbě, se stále uplatňovala předběžná censura; známý byl systém tzv. "přehrávek", kdy kapela musela své skladby určené k veřejné produkci nejprve přehrát před zvláštní komisí, která posoudila jejich ideologickou nezávadnost. Kuriosní je, že v jedné z těchto přehrávkových komisí působil pozdější předseda sněmovní Komise pro sdělovací prostředky (a poté vedoucí Úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televisní vysílání), poslanec za ČSSD Miloslav Kučera.

V systému následné censury nabývá různé intensity autocensura (angl. self-censorship), o níž hovoříme, když zásah do zamýšleného textu učiní sám jeho autor, např. z obavy před represí. Byla zvláště přísná po roce 1968; v roce 1990 byla podstatným způsobem zmírněna.

Podle ustanovení čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je censura nepřípustná. Tento ústavní imperativ se však efektivně vztahuje pouze na politickou censuru, předběžná censura je běžně praktikována církvemi u náboženských textů, ministerstvem školství ve vztahu k učebnicím, následná pak mediálními radami ohledně obsahu pořadů, radou pro reklamu u přípustného obsahu reklamních informací atp. Censuru vykonávají rovněž soukromí vlastníci medií a lze pod ni podřadit i selektivní odstraňování textů v internetových diskusích.

Censura je zásahem do svobody projevu, s níž je neslučitelná. Censurní praktiky jsou průvodním znakem totalitních režimů, které zpravidla nepovolují žádné neschválené veřejné projevy (např. ani improvisace při divadelním představení). V demokratické společnosti by k takovým zásahům docházet nemělo, faktem však je, že vlastníci medií často uplatňují restriktivní praxi, v níž zohledňují zájmy významných inserentů. V České republice tak bývají potlačeny nepříznivé informace např. o podniku Sazka, o automobilce Škoda, o společnosti ČEZ apod. Zvláštní pozornost zasluhují v tomto směru tiskoviny vydávané městy nebo městskými částmi, které, ačkoli jsou financovány z veřejného rozpočtu, přinášejí pouze informace svědčící vítězné místní straně nebo koalici; oposice v těchto mediích málokdy dostane prostor.

Církevní právo

Censura je též nápravný trest – souhrnný název pro tři nejpřísnější církevní tresty, směřující k nápravě (resp. vynucení poslušnosti) odsouzeného:

1. exkomunikace
2. interdikt
3. suspense

Vizte též

• Svoboda projevu

Prameny a literatura

• Robert Justin Goldstein (ed.): The War for the Public Mind. Political Censorship in Nineteenth-Century Europe. Greenwood Publishing Group 2000, 280 pp., ISBN 0275964612, ISBN 9780275964610; O Rakousku pojednává část na pp. 211–238, kterou napsal Lothar Höbelt.

Další odkazy

• heslo Censor u Římanů. In Ottův slovník naučný
• heslo Censura pro tiskopisy. In Ottův slovník naučný
• heslo Tiskové právo. In Ottův slovník naučný
• heslo Tiskové právo. In Dodatky k Ottově slovníku naučnému
• heslo Zabavení. In Ottův slovník naučný
• heslo Censorship v Encyclopaedia Britannica (anglicky)
• Jan Čulík: Historie cenzury v Čechách 1, 2, 3, 4 a 5 (povrchní a nepřesná serie článků)
• Škrt, škrt, škrt? Cenzura! (přepis povrchního pořadu)
• en:Roman censor (anglicky)