Ústavní soud: Porovnání verzí

Verse z 21. 4. 2008, 08:41

Ústavní soud je úřad, jehož úkolem je soudní přezkum ústavnosti.

Ústavní soud není součástí systému obecných soudů, ale jeho doménou je poskytovat ochranu porušeným a ohroženým lidským právům. Toho dociluje jednak rozhodováním o návrzích na zrušení právních předpisů a jejich částí, které mohou podat pouze kvalifikovaní navrhovatelé.

Československo

Ústavní soud byl zřízen zákonem č. 162/1920 Sb. z. a n. Soustředil se na přezkum opatření Stálého výboru Národního shromáždění. Nálezem č. 134/1939 Sb. z. a n. prohlásil za neplatné ustanovení odstavce 4, § 18, části III opatření Stálého výboru č. 291/1938 Sb. z. a n. Nález č. 187/1939 Sb. z. a n. prohlásil za neplatné § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a 3 a § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 147/1933 Sb. z. a n., o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a některých jiných osob a o předkládání soudců na jiné služební místo proti jejich vůli.

Po roce 1945 Ústavní soud nebyl obnoven. V roce 1968 byl obnoven novelou "socialistické" ústavy v čl. 86–101 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Nebyl však zřízen. Fakticky byl tedy obnoven až ústavním zákonem č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky.

Česká republika

Budova Ústavního soudu v Brně

Ústavní soud stojí na vrcholu soudního systému České republiky. Navrhovatelem zrušení právního předpis může být president republiky, ombudsman, skupina nejméně 41 poslanců nebo 17 senátorů Parlamentu, a soud, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být použito k řešení konkrétního případu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo ústavou. Podat u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti je dále oprávněn každý, kdo se cítí zkrácen na svých základních právech a pro jejich dosažení již bezúspěšně vyčerpal všechny další zákonné prostředky. S ústavní stížností může být spojen i návrh na zrušení zákona nebo některé jeho části.

Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů, jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.

Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu president republiky. Funkční období ústavního soudce činí 10 let.

Složení

ÚS se člení na IV senáty.[1] (tučně označen předseda)

1. Ivana Janů, František Duchoň, Vojen Güttler
2. Jiří Nykodým, Stanislav Balík, Dagmar Lastovecká
3. Jiří Mucha, Jiří Musil, Vladimír Kůrka
4. Michaela Židlická, Vlasta Formánková, Miloslav Výborný

Publikace rozhodnutí

Ústavní soud při jednání

Ústavní soud dlouho na své internetové stránce ([2]) nezveřejňoval téměř žádnou judikaturu. Ta sice byla bezplatně k disposici na stránce společnosti ASPI, spol. s r. o. ([3]), na rozhodnutí však nelze fungujícím způsobem odkazovat, což mělo největší význam pro publikaci dissentů, které ve Sbírce zákonů nejsou zveřejňovány. Od 1. listopadu 2007 byl spuštěn systém NALUS (nálezy a usnesení ústavního soudu), kde jsou zveřejněna rozhodnutí všechna.[4] Officiálním publikačním orgánem je Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (SbNU, tj. Sbírka nálezů a usnesení).

Odmítaní ústavních stížností

Často kritisovaným jevem je přílišné odmítání ústavních stížností na základě extrémně extensivního výkladu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu ("jde-li o návrh zjevně neopodstatněný", tj. processní rozhodnutí), místo aby byla ústavní stížnost zamítnuta podle § 82 odst. 1 zákona o ústavním soudu (tj. meritorní rozhodnutí). K tomu cf. článek Zdeňka Kühna: Jak ulehčit ústavnímu soudu: řešení slovinské.[5]

Příkladem může být usnesení ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 596/07.[6] ÚS se ústavní stížností ve skutečnosti meritorně zabýval, ale porušení práva vlastnit a pokojně užívat majetek neshledal. Vůbec se nevypořádal s tvrzeným porušením disposiční zásady a místo toho zcela nepřípadně argumentoval, že zákazu reformationis in peius neplatí v civilním řízení, ačkoliv stěžovatel opak netvrdil.

Lidská práva právnických osob

Ve sporu o to, zda vedle fysických osob (lidí) mají lidská práva též právnické osoby, se český Ústavní soud přiklonil na stranu širšího výkladu a přiznal lidská práva dokonce veřejnoprávní korporaci – obci.

Historie

Zatímco v době presidentury Václava Havla se mezi presidentem a Senátem v otázce jmenování neobjevily vážnější rozpory, po nástupu Václava Klause se o jmenování ústavních soudců rozhořel ostrý konflikt, když Senát postupně odmítl čtyři presidentem navržené kandidáty. Právě dlouhý soudcovský mandát je jedním z faktorů, které způsobily, že Ústavní soud si přes některá rozpačitá rozhodnutí v prvních letech své existence vydobyl u odborné i laické veřejnosti značnou prestiž. Po jmenování tří bývalých politiků (Pavla Rychetského, Miloslava Výborného a Dagmar Lastovecké) se všeobecně mělo za to, že nově obsazený Ústavní soud nebude imunní vůči vlivu politických stran, nedávná rozhodnutí, zejména nález ve věci československého občanství Hugo Salma, však tyto obavy prozatím vyvracejí. Kontroversi a rozpaky odborné veřejnosti však vyvolaly jiné verdikty v restitučních věcech: rozhodnutí, že se nelze domáhat určení neplatnosti poválečných konfiskací ani v případě, že pro ně neexistoval právní podklad (ústavní stížnost knížete Kinského), bylo předmětem ostrých sporů mezi samotnými ústavními soudci.

Český ústavní soud lze dělit na:[7]

1. Havlův (1993–2003). Poslední Havlův soudce je Jiří Mucha.
2. Klausův (od 2003). První Klausův soudce je Miloslav Výborný.

Prameny a literatura

• Tomáš Langášek: NALUS – nová databáze rozhodnutí Ústavního soudu. In Právní rozhledy 23/2007, pp. 875–878.

Vizte též

• ústavní stížnost
• velezrada
• opravný prostředek

Další odkazy

• Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu
• info o knize Soudcokracie v ČR - fikce, nebo realita
• ostře kritický článek o ústavních soudech, zejména francouzském
• Gagik Harutyunyan a Arne Mavcic: Constitutional Review And Its Development In The Modern World (anglicky)
• Zpráva ústavního výboru k osnově zákona o ústavním soudě (zákon č. 162/1920 Sb. z. a n.)