Ústavní soud: Porovnání verzí

Verse z 4. 4. 2009, 23:09

Ústavní soud je úřad, jehož úkolem je soudní přezkum ústavnosti.

Ústavní soud není součástí systému obecných soudů, ale jeho doménou je poskytovat ochranu porušeným a ohroženým lidským právům. Toho dociluje jednak ústavní stížností, kterou může podat kdokoliv, jednak rozhodováním o návrzích na zrušení právních předpisů a jejich částí, které mohou podat pouze kvalifikovaní navrhovatelé.

Československo

Ústavní soud byl zřízen zákonem č. 162/1920 Sb. z. a n. Ústavní stížnost nebyla možná, aktivní legitimaci měl podle §§ 9 a 10 pouze nejvyšší soud, nejvyšší správní soud, volební soud, poslanecká sněmovna, senát a sněm Podkarpatské Rusi.[1] Předsedou prvního ústavního soudu (1921–31) byl národní socialista a pražský primátor Karel Baxa (1863–1938).[2]

Druhý ÚS byl zvolen v roce 1938. V praxi se ÚS soustředil na přezkum opatření Stálého výboru Národního shromáždění. Nálezem č. 134/1939 Sb. z. a n. prohlásil za neplatné ustanovení odstavce 4, § 18, části III opatření Stálého výboru č. 291/1938 Sb. z. a n. Nález č. 187/1939 Sb. z. a n. prohlásil za neplatné § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a 3 a § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 147/1933 Sb. z. a n., o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a některých jiných osob a o předkládání soudců na jiné služební místo proti jejich vůli.

Po roce 1945 Ústavní soud nebyl obnoven. Ústava 9. května ho ve své důvodové zprávě výslovně odmítla zřídit: "Národní shromáždění se podle nové ústavy stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Mám na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí. Proto zavádíme v kapitole Národní shromáždění, t. j. v kapitole druhé, velmi důležitou novinku: rozšiřujeme totiž velmi značně funkci předsednictva Národního shromáždění. K funkci, kterou vykonávalo dosud, k řízení schůzí, přidáváme funkci dřívějšího Stálého výboru a k tomu ještě funkci bývalého ústavního soudu. Účelem této důležité změny je pružnější a rychlejší legislativa a užší spolupráce mezi vládou a parlamentem."[3] V roce 1968 byl obnoven novelou "socialistické" ústavy v čl. 86–101 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Nebyl však zřízen. Fakticky byl tedy obnoven až ústavním zákonem č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky.

Česká republika

Budova Ústavního soudu v Brně

Ústavní soud stojí na vrcholu soudního systému České republiky. Navrhovatelem zrušení právního předpisu může být president republiky, ombudsman, skupina nejméně 41 poslanců nebo 17 senátorů Parlamentu, a soud, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být použito k řešení konkrétního případu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo ústavou. Podat u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti je dále oprávněn každý, kdo se cítí zkrácen na svých základních právech a pro jejich dosažení již bezúspěšně vyčerpal všechny další zákonné prostředky. S ústavní stížností může být spojen i návrh na zrušení zákona nebo některé jeho části.

Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů, jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.

Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu president republiky. Funkční období ústavního soudce činí 10 let.

Složení

ÚS se člení na IV senáty.[4] (tučně označen předseda)

1. Ivana Janů, František Duchoň, Vojen Güttler
2. Jiří Nykodým, Stanislav Balík, Dagmar Lastovecká
3. Jiří Mucha, Jiří Musil, Vladimír Kůrka
4. Michaela Židlická, Vlasta Formánková, Miloslav Výborný

Publikace rozhodnutí

Ústavní soud při jednání

Ústavní soud dlouho na své internetové stránce ([5]) nezveřejňoval téměř žádnou judikaturu. Ta sice byla bezplatně k disposici na stránce společnosti ASPI, spol. s r. o. ([6]), na rozhodnutí však nelze fungujícím způsobem odkazovat, což mělo největší význam pro publikaci dissentů, které ve Sbírce zákonů nejsou zveřejňovány. Od 1. listopadu 2007 byl spuštěn systém NALUS (nálezy a usnesení ústavního soudu), kde jsou zveřejněna rozhodnutí všechna.[7] Officiálním publikačním orgánem je Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (SbNU, tj. Sbírka nálezů a usnesení).

Odmítaní ústavních stížností

Často kritisovaným jevem je přílišné odmítání ústavních stížností na základě extrémně extensivního výkladu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu ("jde-li o návrh zjevně neopodstatněný", tj. processní rozhodnutí), místo aby byla ústavní stížnost zamítnuta podle § 82 odst. 1 zákona o ústavním soudu (tj. meritorní rozhodnutí). K tomu cf. článek Zdeňka Kühna: Jak ulehčit ústavnímu soudu: řešení slovinské.[8]

Příkladem může být usnesení ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 596/07.[9] ÚS se ústavní stížností ve skutečnosti meritorně zabýval, ale porušení práva vlastnit a pokojně užívat majetek neshledal. Vůbec se nevypořádal s tvrzeným porušením disposiční zásady a místo toho zcela nepřípadně argumentoval, že zákazu reformationis in peius neplatí v civilním řízení, ačkoliv stěžovatel opak netvrdil.

Lidská práva právnických osob

Ve sporu o to, zda vedle fysických osob (lidí) mají lidská práva též právnické osoby, se český Ústavní soud přiklonil na stranu širšího výkladu a přiznal lidská práva dokonce veřejnoprávní korporaci – obci. V usnesení ve věci Jihočeské matky v. Státní úřad pro jadernou bezpečnost ze dne 10. července 2008, sp. zn. III. ÚS 3118/07, však lidská práva právnických osob podstatně omezil: "právnická osoba, v daném případě občanské sdružení, si nemůže oprávněně stěžovat na porušení základních práv nebo svobod svých členů, mají-li tato práva individuální charakter."[10] Tím potvrdil precedens ve věci Občané proti zdražování telefonu v. Ministerstvo financí ze dne 11. května 1999, U 34/14 SbNU 329, sp. zn. I. ÚS 74/99, jímž bylo stanoveno, že ústavní stížnost jako actio popularis je nepřípustná.[11]

Historie

Zatímco v době presidentury Václava Havla se mezi presidentem a Senátem v otázce jmenování neobjevily vážnější rozpory, po nástupu Václava Klause se o jmenování ústavních soudců rozhořel ostrý konflikt, když Senát postupně odmítl čtyři presidentem navržené kandidáty. Právě dlouhý soudcovský mandát je jedním z faktorů, které způsobily, že Ústavní soud si přes některá rozpačitá rozhodnutí v prvních letech své existence vydobyl u odborné i laické veřejnosti značnou prestiž. Po jmenování tří bývalých politiků (Pavla Rychetského, Miloslava Výborného a Dagmar Lastovecké) se všeobecně mělo za to, že nově obsazený Ústavní soud nebude imunní vůči vlivu politických stran, nedávná rozhodnutí, zejména nález ve věci československého občanství Hugo Salma, však tyto obavy prozatím vyvracejí. Kontroversi a rozpaky odborné veřejnosti však vyvolaly jiné verdikty v restitučních věcech: rozhodnutí, že se nelze domáhat určení neplatnosti poválečných konfiskací ani v případě, že pro ně neexistoval právní podklad (ústavní stížnost knížete Kinského), bylo předmětem ostrých sporů mezi samotnými ústavními soudci.

Český ústavní soud lze dělit na:[12]

1. Havlův (1993–2003). Poslední Havlův soudce je Jiří Mucha.
2. Klausův (od 2003). První Klausův soudce je Miloslav Výborný.

V poslední době je český ústavní soud kritisován za to, že nepoužívá zploštělý jazyk kommunistických aparátčíků.[13] Kritici se zhusta rekrutují z okruhu lidí, kteří odmítají NOZ jako příliš archaisující.

Prameny a literatura

• Tomáš Langášek: NALUS – nová databáze rozhodnutí Ústavního soudu. In Právní rozhledy 23/2007, pp. 875–878.
• Vladimír Mikule: Ústavní soud: první obnovy řízení o ústavních stížnostech. In Právní zpravodaj 8/2008, pp. 9–11. Článek o Chmelíř v. ČR, sp. zn. Pl. ÚS 13/06, a Balšán v. ČR , sp. zn. Pl. ÚS 1/07.

Vizte též

• ústavní stížnost
• velezrada
• opravný prostředek

Další odkazy

• Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu
• info o knize Soudcokracie v ČR - fikce, nebo realita
• ostře kritický článek o ústavních soudech, zejména francouzském
• Gagik Harutyunyan a Arne Mavcic: Constitutional Review And Its Development In The Modern World (anglicky)
• Zpráva ústavního výboru k osnově zákona o ústavním soudě (zákon č. 162/1920 Sb. z. a n.)
• Rozprava o osnově zákona o ústavním soudě