Lidské právo: Porovnání verzí

Verse z 14. 6. 2009, 18:47

Lidské právo (angl. human right, fr. droit de l'homme, něm. Menschenrecht) je to právo, které je ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu.

Lidská práva se někdy – zejména v Evropě – označují jako základní práva (angl. fundamental rights, fr. droits fondamentaux, něm. Grundrechte), přičemž lidskými právy jsou v tomto chápání jen taková základní práva, která svědčí každému, bez ohledu na to, je-li občanem daného státu; nejsou jimi tedy zejména práva politická. Popsaný usus je vesměs dodržován i v českém právním řádu a v judikatuře Ústavního soudu. Někdy se po vzoru Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod hovoří o "lidských právech a základních svobodách", avšak neboť svoboda je pouhým typem subjektivního práva, nemá taková terminologie racionální opodstatnění.

Neboť lidská práva bývají zaručena ústavou, promiscue se pro ně často užívá též označení ústavní práva. Tato práva jsou garantována jednak samotnou Ústavou a Listinou základních práv a svobod, jednak řadou mezinárodních závazků České republiky.

Mezinárodní ochrana

Protože lidská práva nejčastěji porušují státy, má zvláštní význam mezinárodní ochrana lidských práv. Mezinárodní úmluvy se dělí na všeobecné, např. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, a zvláštní (partikulární), např. Úmluvu proti mučení nebo Úmluvu o právech dítěte.

Mezinárodní oganisace

Nejvyzvýznamější mezinárodní oganisací na ochranu lidských práv je OSN a její Mezinárodní organisace práce. V Evropě má zvláštní význam Rada Evropy (RE, CoE). EU lidským právům zvláštní pozornost nevěnuje.

Mezinárodní úmluvy

1. Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948. Její charakter je sporný. Dlouho byla považována za pouhé nezávazné soft law, nyní se jí však přiznává závaznost mezinárodního obyčeje.
2. Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod ze 4. listopadu 1950, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. (European Convention on Human Rights, ECHR). Je úmluvou Rady Evropy a aplikuje jí Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP nebo ECHR).
3. Evropská sociální charta z 18. října 1961, vyhlášená pod č. 14/2000 Sb. m. s. Je úmluvou Rady Evropy.
4. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z 19. prosince 1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN.
5. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z 19. prosince 1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN.
6. Revidovaná evropská sociální charta. Je úmluvou Rady Evropy.

Generace lidských práv

1. občanská (angl. Civil Rights) – zejména právo na život, zákaz mučení a nucené práce, právo na soukromé vlastnictví, svoboda pohybu a pobytu, svoboda svědomí.
2. politická (angl. Political Rights) – zejména svoboda projevu, petiční právo, svoboda shromažďovací, spolčovací a všeobecné volební právo přímé, rovné a tajné.
3. sociální (angl. Social Rights) – zejména právo na práci, stávku, odměnu, pojištění a odbory, zákaz práce dětí.
4. ekologická – právo na zdravé životní prostředí.

První dvě generace jsou regulovány mezinárodní paktem o občanských a politických právech, druhé dvě mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Podle jiného dělení se systém základních práv se člení na tzv. lidská práva, která svědčí každému bez rozdílu státní příslušnosti (např. zákaz trestu smrti), a práva politická, která mohou v plné míře využívat pouze čeští občané – čeští státní příslušníci (např. právo sdružovat se v politických stranách). Další členění je podle povahy zákadním právem chráněného zájmu, např. práva sociální, práva kulturní, práva národnostních menšin apod.

Důležitou pojistkou ochrany základních práv je ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou základní práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Jednou přiznaná základní práva tedy nelze odejmout ani novelisací právního předpisu, jímž byla stanovena; katalog základních práv lze pouze rozšiřovat, nikoli zužovat.

V tomto směru je proto nanejvýš sporná novela Listiny základních a práv a svobod z r. 1998, která prodloužila přípustnou dobu zadržení osoby předtím, než je postavena před soud, ze 24 na 48 hodin.

Svobody

Některá lidská práva mají vznešený název svobody. Jsou to tato lidská práva:

1. osobní svoboda
2. svoboda pohybu
3. svoboda pobytu
4. svoboda myšlení
5. svoboda svědomí
6. svoboda náboženského vyznání
7. svoboda vědeckého bádání
8. svoboda umělecké tvorby
9. svoboda projevu
10. svoboda shromažďovací
11. svoboda spolčovací
12. svoboda koaliční

Soudní ochrana základních práv

Ochranu základních práv poskytují jednak obecné soudy, jednak specialisovaná instituce zřízená k ochraně ústavnosti, Ústavní soud.

Výkladu základních práv se věnuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu. Ten mimo jiné rozhodl, že porušení základních práv musí poskytnout ochranu každý soud na základě každého opravného prostředku; dosavadní výklad Nejvyššího soudu, který mnohá dovolání, jež tvrdila porušení základních práv dovolatele, odmítal s tím, že nenaplňují formální požadavky z hlediska přípustných dovolacích důvodů, a odkazoval dovolatele do řízení o ústavní stížnosti, není tedy ústavně konformní a Nejvyššímu soudu byl zakázán.

Výkladové potíže byly donedávna s článkem 89 odst. 2 Ústavy, který stanoví všeobecnou závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Mnozí právní theoretici, včetně uznávaných autorit v oboru ústavního práva, měli za to, že Ústava má na mysli jen tolik, že takové rozhodnutí je závazné procesně, tzn. v rámci Ústavním soudem rozhodnuté věci, a nemá závaznost precedentu. Ústavní soud však (v souvislosti s rozhodováním o zákonnosti vazby) judikoval, že tento výklad Ústavy není správný, neboť závazností se minimálně v případě publikovaných nálezů Ústavního soudu míní závaznost precedenční, tzn. závaznost pro všechny obdobné případy.

Absolutní a relativní lidská práva

U lidských práv se užívá přívlastku absolutní a relativní ve zcela jiném smyslu než u samotných subjektivních práv.

Absolutní lidská práva nelze omezit zákonem, neposuzují se v kontextu dalších lidských práv (vyjma absolutních) a nelze připustit, aby byla zpochybňována např. v zájmu národní bezpečnosti. V případě konfliktu dvou lidských práv, z nichž jedno je absolutní, musí toto právo vždy dostat přednost. Příkladem absolutního lidského práva je právo na život.

Relativní (kvalifikovaná) lidská práva si konkurují. Je možné omezit je v případech, kdy to Listina nebo Úmluva připouští, zákonem, a pokud se taková lidská práva dostanou do konfliktu, je třeba rozhodnout na základě principu proporcionality: přednost dostává to právo, které chrání vyšší hodnotu, avšak s minimálním nutným omezením práv ostatních, tak aby mezi konfliktními právy byla zachována úměrnost – proporcionalita. Příkladem relativního lidského práva je svoboda projevu.

Diskuse o povaze lidských práv

Podle převažujícího výkladu jsou lidská práva svou povahou přirozená, takže moderní právní státy představují synthesu přirozeněprávního základu, vrstvy nezcizitelných, nezadatelných a nezměnitelných lidských práv, jež svědčí každému bez rozdílu (a v některých případech se jich ani nelze vzdát), a positivisticky pojímaného, obyčejného práva.

Z hlediska positivistického chápání práva je však takový výklad nepřijatelný, neboť lidským právům připisuje ahistorickou, transcendentální legitimitu. Positivisté poukazují na to, že absolutisujeme-li lidská práva bez ohledu na jejich často kontroversní charakter a historickou podmíněnost, upřeme a priori legitimitu celé řadě názorových proudů, než mají ve společnosti podstatné zastoupení: např. zákaz trestu smrti (v mírových podmínkách) je sice v evropských zemích uzákoněn jako právo ústavní, avšak nezanedbatelná část společnosti tento zákaz odmítá a tvrdí, že odstraněním trestu smrti se narušilo přirozené vnímání spravedlnosti. Je zde tedy konflikt dvou přirozených práv, jehož řešení ve prospěch jednoho z nich je pouhým právněpolitickým rozhodnutím bez jakékoli transcendentální oprávněnosti.

Ještě silnější kontroverse se v posledních letech rozhořely v otázce práv ethnických a náboženských menšin. Stoupenci neokonservativních názorů tvrdí, že přiznáním práva na ne-asimilaci menšin je podkopávána sama podstata a životaschopnost hostitelského státu.

Z positivistického hlediska jsou lidská práva dána především zkušeností z totalitních režimů 20. století: vznikla prostou kodifikací těch hodnot, které byly lidem totalitní mocí upírány a nejsou tudíž ani transcendentální, ani nadčasová. Právo na život (a kategorický zákaz trestu smrti) je odrazem neúcty totalitních vládců k životu a zmařených lidských životů, které si tyto režimy vyžádaly, právo na individualitu (tzn. svoboda svědomí, svoboda projevu, svoboda vyznání, svoboda uměleckého projevu atp.) je kontraposicí snahy totalitních diktatur po unifikaci člověka a potlačení jeho individuálních aspirací, právo na spravedlivý proces reflektuje realitu záměrného odepření přístupu ke spravedlnosti zejména v případech, kdy by měl být žalován sám totalitní stát, ochrana vlastnictví představuje negaci masových majetkových přesunů (konfiskací), které byly pro totalitní režimy příznačné, zdůraznění principu legality výkonu veřejné moci má vztah k mocenské zvůli předchozích utlačovatelů. Lidská práva jsou proto historicky podmíněná a změna katalogu lidských práv, a to ani jeho zúžení, by nemuselo nutně vést k zániku demokratického právního státu.

Lidská práva právnických osob

Existuje též ostrý spor o to, zda právnické osoby mají též lidská práva. Podle liberálního pojetí je právnická osoba fikce a lidská práva nemá. Majetková práva právnické osoby, která stát porušil, jsou v tomto pojetí chráněna nepřímo, prostřednictvím majetkových práv společníka.

Podle konservativního pojetí je právnická osoba živoucím organismem. Ústavní soud se přiklonil ke konservativnímu pojetí a přiznal lidská práva právnickým osobám v nálezu Státní statek V., zemědělská a obchodní akciová společnost v. Pozemkový úřad v Praze – východ ze dne 10. října 1996, sp. zn. I. ÚS 181/95, rovněž veřejnoprávní korporaci – obci a v nálezu Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v. Jednota, spotřební družstvo Kroměříž ze dne 20. března 2008, sp. zn. III. ÚS 2741/07, dokonce České republice.[1]

Obdobná debata probíhá v USA. V mezinárodní komparaci však právnické osoby lidská práva obvykle nemají.[2]

Vizte též

• právní stát
• policejní stát
• totalita
• legální licence
• ústavní soud
• evropský soud pro lidská práva
• výhrada svědomí