Občan: Porovnání verzí
(Podle § 1 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je cizinec fysická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně ...) |
|||
| (Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od 4 dalších uživatelů.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
'''Občanství''' je vztah mezi [[fysická osoba|fysickou osobou]] a územní [[veřejnoprávní korporace|veřejnoprávní korporací]], jejímž je tato osoba členem – '''občanem'''. | '''Občanství''' je vztah mezi [[fysická osoba|fysickou osobou]] a územní [[veřejnoprávní korporace|veřejnoprávní korporací]], jejímž je tato osoba členem – '''občanem'''. | ||
| − | Zdaleka nejdůležitější je přitom vztah mezi občanem a [[stát]]em, státní občanství, proto se termínu "občanství" běžně používá jako synonyma pro státní občanství a "občan" pro státního občana. | + | Zdaleka nejdůležitější je přitom vztah mezi občanem a [[stát]]em, státní občanství, proto se termínu "občanství" běžně používá jako synonyma pro státní občanství a "občan" pro státního občana. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je cizinec fysická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Jde [[zásadně]] o vztah nedobrovolný, vznikající narozením, uzavřením [[manželství]], přistěhováním apod. |
| − | + | V moderním pojetí [[právní stát|právního státu]] nemá veřejnoprávní korporace žádné prostředky, jak tento svazek zrušit: občan nemůže být zbaven občanství proti své vůli; je však možné, aby tento svazek zanikl tím, že občan nabude občanství jiné veřejnoprávní korporace. Praxe se liší v tom, zda a za jakých okolností k tomu dochází: některé státy nemají zájem na tom, aby vznikalo '''dvojí občanství''' (bipolitismus), a snaží se tomu různými prostředky zabránit (např. Česká republika), jiné to umožňují (Švédsko, Kanada). Osoby bez státního občanství se nazývají ''apatridé''. Osoby s dvojím občanstvím ''bipolité''. | |
| − | |||
| − | V moderním pojetí [[právní stát|právního státu]] nemá veřejnoprávní korporace žádné prostředky, jak tento svazek zrušit: občan nemůže být zbaven občanství proti své vůli; je však možné, aby tento svazek zanikl tím, že občan nabude občanství jiné veřejnoprávní korporace. Praxe se liší v tom, zda a za jakých okolností k tomu dochází: některé státy nemají zájem na tom, aby vznikalo '''dvojí občanství''' (bipolitismus), a snaží se tomu různými prostředky zabránit (např. Česká republika), jiné to umožňují (Švédsko, Kanada). | ||
Zvláštností jsou USA, které chápou občanství jako vztah, z něhož se nelze efektivně vyvázat. Podle [[judikatura|judikatury]] [[federace|federálního]] Nejvyššího soudu (''Supreme Court'') se nikdo nemůže dovolávat toho, že pozbyl amerického občaství. | Zvláštností jsou USA, které chápou občanství jako vztah, z něhož se nelze efektivně vyvázat. Podle [[judikatura|judikatury]] [[federace|federálního]] Nejvyššího soudu (''Supreme Court'') se nikdo nemůže dovolávat toho, že pozbyl amerického občaství. | ||
| Řádka 23: | Řádka 21: | ||
* [[osvojení]]m, je-li českým občanem aspoň jeden z osvojitelů | * [[osvojení]]m, je-li českým občanem aspoň jeden z osvojitelů | ||
* určením [[otcovství]], je-li určený otec českým občanem | * určením [[otcovství]], je-li určený otec českým občanem | ||
| − | * nalezením, pokud je osoba nalezena na území České republiky a neprokáže se, že narozením nabyla jiného státního občanství | + | * nalezením, pokud je osoba nalezena na území České republiky a neprokáže-li se, že narozením nabyla jiného státního občanství |
* prohlášením, což je přechodný způsob vzniku občanství související s rozpadem [[federace]] | * prohlášením, což je přechodný způsob vzniku občanství související s rozpadem [[federace]] | ||
* udělením může nabýt občanství na vlastní žádost cizinec při splnění určitých relativně rigorosních kritérií, z nichž nejdůležitější je dlouhodobý pobyt na českém území, znalost českého jazyka a doklad, že zaniklo nebo nejpozději nabytím českého občanství zanikne jeho občanství stávající; státní občanství uděluje [[ministerstvo vnitra]] | * udělením může nabýt občanství na vlastní žádost cizinec při splnění určitých relativně rigorosních kritérií, z nichž nejdůležitější je dlouhodobý pobyt na českém území, znalost českého jazyka a doklad, že zaniklo nebo nejpozději nabytím českého občanství zanikne jeho občanství stávající; státní občanství uděluje [[ministerstvo vnitra]] | ||
| Řádka 45: | Řádka 43: | ||
== Občanství Evropské unie == | == Občanství Evropské unie == | ||
| − | + | Pojem občanství [[EU|Evropské unie]] (EU), které automaticky přísluší všem občanům členských zemí EU, poprvé zavedla [[Maastrichtská smlouva]] v r. 1992 a pojem dále rozšířila v r. 1997 [[Amsterdamská smlouva]]. | |
| − | Pojem občanství Evropské unie (EU), které automaticky přísluší všem občanům členských zemí EU, poprvé zavedla [[Maastrichtská smlouva]] v r. 1992 a pojem dále rozšířila v r. 1997 [[Amsterdamská smlouva]]. | ||
Občanům EU svědčí řada práv, např. volně se pohybovat po celém území Unie, volit a být volen do [[Evropský parlament|Evropského parlamentu]], podávat stížnosti [[Evropský ombudsman|Evropskému ombudsmanovi]], obracet se na orgány EU, být pod [[konsul]]ární a [[diplomat]]ickou ochranou zastupitelského úřadu jiného státu EU v případě, že mateřský stát v příslušné zemi diplomatickou misi nemá apod. | Občanům EU svědčí řada práv, např. volně se pohybovat po celém území Unie, volit a být volen do [[Evropský parlament|Evropského parlamentu]], podávat stížnosti [[Evropský ombudsman|Evropskému ombudsmanovi]], obracet se na orgány EU, být pod [[konsul]]ární a [[diplomat]]ickou ochranou zastupitelského úřadu jiného státu EU v případě, že mateřský stát v příslušné zemi diplomatickou misi nemá apod. | ||
[[Kategorie:Ústavní právo]] | [[Kategorie:Ústavní právo]] | ||
| − | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Správní právo]] |
| − | [[Kategorie:Mezinárodní právo | + | [[Kategorie:Mezinárodní právo]] |
[[Kategorie:Evropské právo]] | [[Kategorie:Evropské právo]] | ||
Aktuální verse z 21. 1. 2011, 10:19
Občanství je vztah mezi fysickou osobou a územní veřejnoprávní korporací, jejímž je tato osoba členem – občanem.
Zdaleka nejdůležitější je přitom vztah mezi občanem a státem, státní občanství, proto se termínu "občanství" běžně používá jako synonyma pro státní občanství a "občan" pro státního občana. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je cizinec fysická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Jde zásadně o vztah nedobrovolný, vznikající narozením, uzavřením manželství, přistěhováním apod.
V moderním pojetí právního státu nemá veřejnoprávní korporace žádné prostředky, jak tento svazek zrušit: občan nemůže být zbaven občanství proti své vůli; je však možné, aby tento svazek zanikl tím, že občan nabude občanství jiné veřejnoprávní korporace. Praxe se liší v tom, zda a za jakých okolností k tomu dochází: některé státy nemají zájem na tom, aby vznikalo dvojí občanství (bipolitismus), a snaží se tomu různými prostředky zabránit (např. Česká republika), jiné to umožňují (Švédsko, Kanada). Osoby bez státního občanství se nazývají apatridé. Osoby s dvojím občanstvím bipolité.
Zvláštností jsou USA, které chápou občanství jako vztah, z něhož se nelze efektivně vyvázat. Podle judikatury federálního Nejvyššího soudu (Supreme Court) se nikdo nemůže dovolávat toho, že pozbyl amerického občaství.
Obsah
Druhy občanství
Vztah občanství vzniká ke každé územní veřejnoprávní korporaci.
Osoba žijící v Praze 4 je tak zároveň občanem Městské části Praha 4, občanem Hlavního města Prahy, občanem České republiky a je rovněž občanem Evropské unie, přestože ta charakter územní veřejnoprávní korporace zatím ve všech aspektech nemá.
Občanství České republiky
Právním předpisem upravujícím otázky státního občanství je zákon č. 40/1993 Sb., základní aspekty jsou však upraveny přímo v Ústavě, resp. v Listině základních práv a svobod.
Občanem České republiky se fysická osoba stává:
- narozením v případě, že aspoň jeden z rodičů je českým občanem
- osvojením, je-li českým občanem aspoň jeden z osvojitelů
- určením otcovství, je-li určený otec českým občanem
- nalezením, pokud je osoba nalezena na území České republiky a neprokáže-li se, že narozením nabyla jiného státního občanství
- prohlášením, což je přechodný způsob vzniku občanství související s rozpadem federace
- udělením může nabýt občanství na vlastní žádost cizinec při splnění určitých relativně rigorosních kritérií, z nichž nejdůležitější je dlouhodobý pobyt na českém území, znalost českého jazyka a doklad, že zaniklo nebo nejpozději nabytím českého občanství zanikne jeho občanství stávající; státní občanství uděluje ministerstvo vnitra
České občanství zaniká:
- prohlášením učiněným u zastupitelského úřadu, v němž občan uvede, kdy nabyl cizího státního občanství (prokazovat to však nemusí)
- samotným nabytím cizího státního občanství, tedy ipso facto
Tato striktní pravidla se setkala s velkou nelibostí u české emigrantské komunity, protože fakticky ponechala v platnosti komunistická rozhodnutí o zbavení státního občanství a zabránila emigrantům v získání českého občanství, pokud nebyli ochotni zříci se svého nového občanství. I když v r. 1999 bylo toto pravidlo v případě emigrantů částečně zmíněno, vzájemná animosita přetrvává.
Československé občanství Němců
Na základě Benešova dekretu č. 33 byli k 10. srpnu 1945 zbaveni čs. občanství i ti Němci, kteří v roce 1938 neoptovali pro Německou říši. Po dokončení vyhnání k 1. 1. 1947 zůstalo v Československu 200 000 Němců, vesměs "nepostradatelných odborníků" bez jakéhokoliv občanství – bezdomovců. K 7. květnu 1953 jim bylo čs. občanství vráceno (de iure uděleno) zákonem č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství.
Občanství kraje a obce
Občanem územního samosprávného celku, tzn. kraje nebo obce, popř. městské části Hlavního města Prahy, je ten státní občan České republiky, který je na jeho území přihlášen k trvalému pobytu. Práva občana, s výjimkou práva volebního, může vykonávat i ta osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území kraje nebo obce nemovitost; nemusí jít přitom nutně o českého občana ani o občana jiné členské země Evropské unie.
Tento druh občanství vzniká a existuje ex lege, nezávisle na vůli občana, a ex lege rovněž zaniká.
Problematické je občanství městských částí statutárních měst: obecní zřízení sice v § 4 odst. 2 uvádí, že území statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy, avšak práva občanů jsou v zákoně výslovně zakotvena pouze pro městské části Hlavního města Prahy. Tento deficit zákona může vést ke značným výkladovým potížím.
Občanství Evropské unie
Pojem občanství Evropské unie (EU), které automaticky přísluší všem občanům členských zemí EU, poprvé zavedla Maastrichtská smlouva v r. 1992 a pojem dále rozšířila v r. 1997 Amsterdamská smlouva.
Občanům EU svědčí řada práv, např. volně se pohybovat po celém území Unie, volit a být volen do Evropského parlamentu, podávat stížnosti Evropskému ombudsmanovi, obracet se na orgány EU, být pod konsulární a diplomatickou ochranou zastupitelského úřadu jiného státu EU v případě, že mateřský stát v příslušné zemi diplomatickou misi nemá apod.
