President republiky: Porovnání verzí

Verse z 3. 11. 2006, 08:00

President republiky je republikánskou hlavou státu. V monarchiích mu odpovídá monarcha: císař, král, kníže, šah apod. V českém kontextu, kde se termínu president v jiné souvislosti užívá jen zřídka, je přívlastek "republiky" obvyklé vynechávat. Platná Ústava však hovoří o presidentu republiky, což mimo jiné znamená, že není na závadu, jestliže svého vrcholného představitele jako presidenta označují některá občanské sdružení, neboť nemůže dojít k záměně; u některých to však působí poněkud neuměřeně (např. president karlovarského filmového festivalu).

Postavení

Český president je hlavou státu a formálně stojí i v čele výkonné moci. Je ústavním činitelem, v ceremoniální hierarchii nejvýše postaveným. V důsledku historického vývoje je jeho postavení silnější, než by odpovídalo zásadám dělby moci, což vede k náchylnosti systému k ústavním krisím v případě, že se president republiky rozhodne využívat své pravomoci a např. odmítne přijmout demisi ministra. Jak se ukázalo v r. 2005, president může tímto způsobem vynutit na vládě své politické požadavky. Podobně je zneužitelná volnost presidenta republiky při výběru soudců Ústavního soudu (ta je korigována senátním vetem) a členů Bankovní rady České národní banky.

Ústava stanoví, že president není ze své funkce odpovědný. Toto ustanovení však nevylučuje, aby byl president, který neplní své povinnosti, obviněn z velezrady. President však požívá absolutní trestní i přestupkové imunity a nemůže být zadržen, ani kdyby byl přistižen při spáchání trestného činu, a za trestný čin nemůže být postaven před soud ani po skončení mandátu (někdy se o takto široké imunitě hovoří jako o indemnitě); toto residuum monarchické minulosti, na kterou se Československo pokusilo v r. 1920 navázat přiznáním prerogativních práv hlavě státu, a jež bylo bez analysy přebíráno novějšími Ústavami, budí značné rozpaky: zatímco všechny ostatní ústavní činitele pro trestný čin v tak či onak omezeném nebo modifikovaném režimu stíhat, president republiky je beztrestný.

Tradičním sídlem presidenta je Pražský hrad. Při plnění svých povinností president využívá svůj vlastní úřad: Kancelář presidenta republiky.

Vznik a zánik mandátu

Presidentem České republiky může být zvolen každý občan, který je volitelný do Senátu, tj. který má právo volit a dosáhl 40 let věku. Funkční období trvá pět let, s tím, že nikdo nesmí být zvolen ve více než dvou po sobě následujících funkčních obdobích.

Volba presidenta probíhá poměrně komplikovanou procedurou. President je volen na společné schůzi obou komor Parlamentu z kandidátů navržených nejméně deseti poslanci nebo deseti senátory, a to v nejvýš tříkolové volbě. V prvém kole je zvolen ten kandidát, který získá nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i všech senátorů (tj. musí pro něj hlasovat nejméně 101 poslanců a 41 senátorů). Není-li takový, do druhého kola, konaného do čtrnácti dnů poté, postupuje kandidát, který získal největší počet hlasů ve sněmovně, a kandidát, který byl nejúspěšnější v Senátu. Ve druhém kole stačí ke zvolení, aby kandidát získal většinu hlasů přítomných poslanců a většinu hlasů přítomných senátorů (tj. poslanecké a senátorské hlasy se nesčítají). Nepodaří-li se to, koná se – opět do 14 dnů – mezi těmito dvěma kandidáty třetí kolo volby, v němž ke zvolení stačí, získá-li kandidát většinu hlasů všech přítomných poslanců a senátorů (jejichž hlasy se tentokrát sčítají). Ani to se však nemusí podařit, a v takovém případě se konají nové volby, ve kterých lze nominovat nové kandidáty.

Důvody, proč byla zvolena tak složitá procedura, jsou nejasné: dostatečně silný mandát presidentovi zajišťuje už to, že pro něj musí hlasovat většina přítomných volitelů, je tedy poněkud nedůvodné k tomuto kritériu ve dvou krocích sestupovat. Volba v r. 1998 i 2003 ostatně spíše než důstojný státní akt připomínala frašku, když Václav Havel byl do funkce zvolen rozdílem jediného hlasu za situace, kdy byl poslanec Miroslav Sladek (SPR-RSČ) pro obvinění z trestného činu zjevně politického charakteru ve vazbě, a volba Václava Klause v r. 2003 se vyznačovala několikerou účelovou a taktickou nominací kandidátů, kteří neměli naději na úspěch (Jaroslav Bureš, Jan Sokol), takže důstojnost volby utrpěla ještě více.

Zánik presidentského mandátu je možný čtyřmi způsoby:

1. uplynutím funkčního období
2. smrtí presidenta
3. abdikací
4. odsouzením presidenta pro velezradu

Ačkoli to Ústava explicite neupravuje, důvodem zániku mandátu by patrně byla i ztráta volitelnosti např. z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům, ztráty českého občanství apod. To je však velice sporné, cf. Lex Svoboda.

V době, kdy je presidentský úřad neobsazen, rozdělí si jeho funkce Ústavou vymezeným způsobem předseda vlády a předseda Poslanecké sněmovny.

Pravomoci

Český president zdědil z federální Ústavy velmi široký rozsah pravomocí, který byl v platné Ústavě jen mírně zúžen.

Jeho pravomoci se dělí na ty, které vyžadují kontrasignaci předsedou vlády nebo jím pověřeného ministra, a na pravomoci neomezené (absolutní).

Absolutní pravomoci

1. jmenovat a odvolávat členy vlády, přijímat jejich demisi a pověřovat je dočasným výkonem funkce
2. svolat zasedání Poslanecké sněmovny
3. rozpustit Poslaneckou sněmovnu
4. jmenovat soudce Ústavního soudu a jeho předsedu a místopředsedy
5. jmenovat předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu
6. udělit milost
7. podepisovat nebo vetovat zákony (s výjimkou ústavních)
8. jmenovat presidenta a vicepresidenta Nejvyššího kontrolního úřadu
9. jmenovat členy Bankovní rady České národní banky

Pravomoci vyžadující kontrasignaci

1. zastupovat stát navenek
2. sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy – tuto pravomoc může president delegovat vládě
3. vrchní velení ozbrojených sil
4. přijímat, pověřovat a odvolávat vedoucí zastupitelských misí
5. vyhlásit volby
6. jmenovat a povyšovat generály
7. propůjčit státní vyznamenání
8. jmenovat soudce
9. vyhlásit amnestii
10. další pravomoci, jsou-li stanoveny zvláštním zákonem, jako např. jmenovat vysokoškolské profesory

O rozsah svých pravomocí se český president několikrát dostal do sporu.

President Havel v r. 2000 jmenoval bez kontrasignace guvernérem České národní banky Zdeňka Tůmu a Luďka Niedermeyera viceguvernérem. Ústavní soud nakonec rozhodl, že president má právo jmenovat i tyto funkcionáře bez kontrasignace, ve značně nepřesvědčivém odůvodnění – proti němuž pět ústavních soudců podalo společný disent – se však omezil na konstataci, že toto právo je fakticky založeno pouze na ústavní tradici.

V r. 2005 proběhl spor presidenta Václava Klause s předsedou vlády Jiřím Paroubkem, zda lze ustanovení podmiňující pravomoc zastupovat stát navenek kontrasignací vysvětlovat tak, že president musí žádat i o povolení zahraniční cesty. Celý spor měl pikantní příchuť a premiér Paroubek, jakmile zjistil, že jeho postoj je veřejností vnímán krajně nepříznivě až komicky, presidentovi ustoupil.

Historie

Československo mělo ve své historii celkem devět presidentů, Česká republika zatím dva:

1. Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), ve funkci 1918–1935
2. Edvard Beneš (1884–1948), ve funkci 1935–1948, v letech 1938–1945 byl v exilu
3. Emil Hácha (1872–1945), ve funkci 1938–1939, v letech 1939–1945 státní president
4. Klement Gottwald (1896–1953), ve funkci 1948–1953
5. Antonín Zápotocký (1884–1957), ve funkci 1953–1957
6. Antonín Novotný (1904-1975), ve funkci 1957–1968
7. Ludvík Svoboda (1895–1979), ve funkci 1968–1975
8. Gustáv Husák (1913–1991), ve funkci 1975–1989
9. Václav Havel (*1936), ve funkci 1989–2003
10. Václav Klaus (*1941), ve funkci od r. 2003

Václav Havel je dosud jediným presidentem republiky, který ukončil své presidentství skončením funkčního období, na které byl zvolen.

Šablona:Viztéž

• president
• presidentská standarta
• státní pečeť

Šablona:Externí

• Oficiální internetové stránky presidentské kanceláře