Trestný čin: Porovnání verzí
d (Link) |
d (Typo) |
||
| Řádka 6: | Řádka 6: | ||
== Formální a materiální pojetí trestného činu == | == Formální a materiální pojetí trestného činu == | ||
| − | Definice trestného činu, v některých právních řádech vyjádřená ''explicite'', v jiných ponechaná doktríně, může vycházet ze dvou základních pojmových znaků trestného činu. V tomto smyslu se rozlišují komplementární principy '''formálního a materiálního pojetí''' [[trestný čin|trestného činu]], které zakotvují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném [[právní řád|právním řádu]] a které proto patří | + | Definice trestného činu, v některých právních řádech vyjádřená ''explicite'', v jiných ponechaná doktríně, může vycházet ze dvou základních pojmových znaků trestného činu. V tomto smyslu se rozlišují komplementární principy '''formálního a materiálního pojetí''' [[trestný čin|trestného činu]], které zakotvují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném [[právní řád|právním řádu]] a které proto patří k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého [[stát]]u. |
'''Materiální pojetí''' trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou pro společnosi reálně škodlivé. Jejich [[subsumpce|podřazení]] konkrétním [[skutková podstata|skutkovým podstatám]] je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v [[:cs:Anglie|anglickém]] právu, které akcentuje roli [[soud]]u při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná [[přezkoumatelnost]] trestních [[rozsudek|rozsudků]]. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo [[:cs:Sovětský svaz|sovětské]]. Do extrému toto pojetí zašlo v [[:cs:nacismus|nacistickém]] [[:cs:Německo|Německu]] ([[Roland Freisler|Roland Freisler]]). Na území [[ČR|České republiky]] se materiální pojetí prosadilo [[trestní zákon|trestním zákonem]] z r. [[:cs:1950|1950]], který platil až do r. [[:cs:1961|1961]]. | '''Materiální pojetí''' trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou pro společnosi reálně škodlivé. Jejich [[subsumpce|podřazení]] konkrétním [[skutková podstata|skutkovým podstatám]] je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v [[:cs:Anglie|anglickém]] právu, které akcentuje roli [[soud]]u při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná [[přezkoumatelnost]] trestních [[rozsudek|rozsudků]]. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo [[:cs:Sovětský svaz|sovětské]]. Do extrému toto pojetí zašlo v [[:cs:nacismus|nacistickém]] [[:cs:Německo|Německu]] ([[Roland Freisler|Roland Freisler]]). Na území [[ČR|České republiky]] se materiální pojetí prosadilo [[trestní zákon|trestním zákonem]] z r. [[:cs:1950|1950]], který platil až do r. [[:cs:1961|1961]]. | ||
Verse z 4. 10. 2005, 09:45
Jako trestný čin (v tradiční terminologii zločin, lat. crimen, angl. crime, crimal offence, felony, fr. crime, něm. Verbrechen, Straftat) označuje většina právních řádů nejzávažnější protiprávní jednání, směřující proti zájmu společnosti. Příkladem trestného činu je vražda nebo krádež.
Méně závažné protiprávní jednání se označuje jako přečin (ten však některé právní řády, včetně českého, neliší) a nejméně závažným deliktem je přestupek.
Od tresného činu je třeba odlišovat rovněž delikty soukromoprávní, např. prodlení se zaplacením dluhu, způsobení škody nebo zásah do práva na ochranu osobnosti. Souběh trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti není vyloučen, nedochází k němu však automaticky; obecně lze říci, že zatímco každý trestný čin, jímž byla někomu způsoben škoda, zakládá rovněž nárok poškozeného na její náhradu, opačně to neplatí, neboť podmínky pro vznik trestní odpovědnosti jsou přísnější: Ani miliardový dluh fysické osoby po splatnosti nemusí být trestným činem; takto posuzován by byl jedině v případě, že by dlužník věděl již v době, kdy si částku vypůjčil, že ji nebude schopen splatit, a dopustil by se tedy podvodu. Podobně zdaleka ne každý zásah do práva na ochranu osobnosti je trestným činem pomluvy.
Formální a materiální pojetí trestného činu
Definice trestného činu, v některých právních řádech vyjádřená explicite, v jiných ponechaná doktríně, může vycházet ze dvou základních pojmových znaků trestného činu. V tomto smyslu se rozlišují komplementární principy formálního a materiálního pojetí trestného činu, které zakotvují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném právním řádu a které proto patří k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého státu.
Materiální pojetí trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou pro společnosi reálně škodlivé. Jejich podřazení konkrétním skutkovým podstatám je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v anglickém právu, které akcentuje roli soudu při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních rozsudků. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo sovětské. Do extrému toto pojetí zašlo v nacistickém Německu (Roland Freisler). Na území České republiky se materiální pojetí prosadilo trestním zákonem z r. 1950, který platil až do r. 1961.
Formální pojetí trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako korektiv, k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň právní jistoty a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a soud) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle zásady oportunity. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém kontitentální právní kultury.
Platný trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.) představuje smíšený formálně-materiální model. Z materiálního pojetí předchozího údobí si tento kodex podržel obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. výtržnictví), požadavek naplnění formálních znaků skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem.
Připravovaný trestní zákoník zásadu materiálního pojetí úplně opouští a po více než půlstoletí vrací do českého práva formální pojetí trestného činu. Proti této změně se však objevil poměrně silný odpor a počítá se i s variantou, že se ryze formální pojetí trestnosti neprosadí.
