Korupce

Termínem korupce (z lat. com- = s- + rumpere = rozbít, přeneseně corruptus = zkažený), užívaným nejčastěji ve významu politická korupce, je stav, kdy je veřejná moc vykonávána nikoli v zájmu občanů, ale pro partikulární výhody jednotlivých nositelů veřejné moci (úředníků a politiků).

Méně častá je ekonomická korupce (např. přijetí úplatku za zprostředkování bankovního úvěru), korupce ve sportu (úplatek rozhodčímu za ovlivnění výsledku sportovního zápasu), v oblasti sociální péče a obecně všude tam, kde se rozhoduje o rozdělování veřejných statků. Jistým českým specifikem je korupce ve zdravotnictví.

Korupce má řadu forem. Nejčastější je úplatkářství, přímá finanční odměna za získání neoprávněné výhody. Nepotismem (z lat. nepos = synovec) se nazývá zvýhodňování příbuzných, vytváření rodinných klik. Favoritismus (z lat. favere = být prospěšný) neboli protekcionismus (z lat. protegere = chránit) je nejméně obvyklou formou korupce: výhoda je poskytována spřízněné osobě za skutečnou nebo očekávanou protislužbu.

Situace v České republice

Česká republika je zemí s tradičně vysokým stupněm korupce ve všech oblastech života.

Zatímco v období rakousko-uherské monarchie byla korupce poměrně výjimečnou záležitostí, od počátku 20. let, kdy byla bývalá německá státní byrokracie po přijetí jazykového zákona nahrazena českým úřednictvem, se stala masivní korupce státní správy pro poměry v nové republice příznačnou. Nejznámější aférou té doby je finanční skandál senátora Karla Práška.

Pro období komunistické vlády (1948–1989) je spíše než klasická politická korupce charakteristická korupce spotřebitelská. Všudypřítomný nedostatek spotřebního zboží způsoboval, že prodavači a další zaměstnanci organisací, které toto zboží prodávaly, nedostatkové zboží (což byl v té době např. i toaletní papír) vyjímali z běžného prodeje, drželi je "pod pultem" a nabízeli je pouze svým přátelům a známým, od nichž za to vyžadovali přiměřené protislužby, nejčastěji obstarání jiného nedostatkového zboží, ale např. také přednostní přidělení dekretu na byt, kvalitnější nebo rychlejší ošetření ve zdravotnickém zařízení, opravu automobilu, na niž pro běžné zákazníky nebyly náhradní díly, zavedení telefonní linky mimo oficiální pořadník (doba čekání na zavedení telefonu činila ještě v 70. letech minulého století cca 15 let), prominutí dopravního přestupku, přijetí dítěte na vysokou školu, výjezdní doložku, poukaz do lázní, zajištění tuzexových poukázek (tzv. bonů) apod.

V této souvislosti se hovořilo o systému "konexí" – čím cennější a nedostupnější statek mohl kdo nabídnout, tím více cenných "konexí" získával a jeho postavení ve společenské hierarchii se zlepšovalo. Kdo nemohl nebo nechtěl nabídnout nic, zůstával společensky u dna a musel se spokojit se základní, velmi omezenou spotřebitelskou nabídkou.

Právě v té době přestalo být korupční jednání společností vnímáno jako zavrženíhodné, ale bylo paradoxně dokonce pokládáno za součást všeobecného odporu k totalitnímu režimu.

Po r. 1989 sice nedostatky v zásobování zmizely, avšak tolerance společnosti ke korupčnímu jednání a jeho všeobecná akceptace přetrvávají. Je pokládáno za zcela přirozené, že získáním veřejné funkce se jejímu držiteli otevírá přístup ke korupčním prostředkům. V místní politice je běžné, že radní obcí nebo jejich rodinní příslušníci mají vlastní stavební společnosti, jimž obec přednostně na základě zmanipulovaných výběrových řízení zadává stavební zakázky, ve vrcholné politice nikoho nepřekvapí, jestliže ústavní činitelé neumějí vysvětlit původ peněz na koupi svých bytů a další výdaje luxusního životního stylu.

Spotřebitelská korupce přetrvává v těch oblastech, kde je určitý statek nedostatkový, např. ve zdravotnictví (úplatek za operaci mimo pořadí) a v oblasti sociální péče (úplatek za přijetí do domova důchodců).

Častá je korupce u policie (cizinecké, dopravní) a soudů. Za úplatek lze v České republice dosáhnout nejen zastavení vlastního trestního stíhání nebo stíhání pro přestupek, ale rovněž záhájení trestního stíhání obchodního konkurenta.

Další oblastí, kde je korupce vnímána jako naprosto přirozený jev, jsou sdělovací prostředky: velké obchodní společnosti si buď insercí, nebo přímými úplatky zajišťují příznivou mediální odezvu (tzv. Public Relations články) nebo potlačování negativních informací. České deníky nebo televise jsou nadto tradičně propojeny s jednotlivými politickými stranami, v jejichž prospěch zkreslují realitu. Patrně nejkřiklavějším příkladem je deník Právo, který byl za úplatnost kritisován i Syndikátem novinářů – jeho články psané ve prospěch TV Nova nebo společnosti Sazka se staly učebnicovým příkladem korupčního žurnalismu.

Mezi českými politiky není zvykem za prokázanou korupci odstupovat, naopak tento problém bývá samotnými politiky i médii bagatelisován (krise ODS v r. 1997 navíc prokázala, že česká společnost je ke korupčnímu jednání shovívavá). Výjimkou bylo odstoupení premiéra Stanislava Grosse (ČSSD) v r. 2005.

Korupce z hlediska práva

Korupční jednání zpravidla naplňuje trestný čin úplatkářství, avšak vzhledem k tomu, že korupce je výhodná pro obě strany této transakce, nebývá její trestní postih účinný. Účinnější by mohlo být zavedení povinných majetkových přiznání.

Velmi účinným, nikoli však universálním prostředkem je omezování korupčních příležitostí tím, že se státní regulace nahradí mechanismem tržního výběru. Nedostatkem této methody však je, že korupce postihuje velmi často právě ty regulační funkce státu, které fungování trhu simulují, příkladmo výběrová řízení.

Ve vyspělých demokratických zemích je nejvýznamnějších prostředkem snižování korupce presentace jednotlivých kaus v médiích a následný dopad na voličské preference těch stran, jejichž politici byli z korupce usvědčeni. To však, jak bylo vysvětleno, v podmínkách ke korupci mimořádně tolerantní české společnosti nepřichází v úvahu.

Postavení práva ve zkorumpované společnosti

Druhou stránkou vztahu práva a korupce je otázka, jaký vliv má politická korupce na fungování právního státu a jeho institucí. Obecně se dá říci, že od jisté úrovně intensity a prevalence (všudypřítomnosti) korupčního prostředí přestávají mechanismy právního státu fungovat, neboť stát, který je v rukou zkorumpovaných politiků a úředníků, nezajišťuje právní regulaci buď vůbec, nebo jen ve zkarikované, povrchní podobě. Celková dysfunkce státu není průvodním znakem, ale záměrem tohoto způsobu vlády: jen zkorumpovaná veřejná správa zajišťuje korupčnímu jednání politiků prostor a jeho nositelům beztrestnost.

Ve zkorumpovaném státě je právo chápáno jako selektivní, alternativní a málo účinný regulační mechanismus: daleko účinnější než spoléhat se na ochranu zkorumpované policie, úřadů a soudů, je spojit se s těmi, kteří stojí nad právem a mimo ně (nebo jsou tak aspoň obecně vnímáni), tedy mafiánů a oligarchů. Společenské vztahy nejsou již primárně regulovány právem, ale přímým uplatněním mocenského vlivu.

Občané takového státu mají (oprávněný) pocit, že právo je jen pro chudé a neprivilegované, bohatí a vlivní jsou z něho vyňati: charakteristickým znakem takové společnosti je, že zatímco řidiči silných a drahých vozů nemusejí dodržovat dopravní předpisy a běžně parkují např. na chodnících, policie vymáhá pokuty a/nebo úplatky po řadových občanech a po cizincích, zpravidla za banální nebo zcela fiktivní přestupky. Obdobná nerovnost dopadá např. i na výběr daní.

Další odkazy

• Transparency International v češtině
• Transparency International v angličtině