Ústavní soud

Přejít na: navigace, hledání

Ústavní soud je úřad, jehož úkolem je soudní přezkum ústavnosti.

Budova Ústavního soudu v Brně

Ústavní soud není součástí systému obecných soudů, ale jeho doménou je poskytovat ochranu porušeným a ohroženým lidským právům. Toho dociluje jednak ústavní stížností, kterou může podat kdokoliv, jednak rozhodováním o návrzích na zrušení právních předpisů a jejich částí, které mohou podat pouze kvalifikovaní navrhovatelé.

Nápravným opatřením ústavního soudu může být prohlášení zákona za neplatný (Marbury v. Madison, 5 US (Cranch 1) 137 (1803), prvorepublikový ústavní soud), sistace účinnosti zákona (federální ústavní soud), nebo zrušení zákona (český ústavní soud).

Pojetí

„Nejstarším z nich je model všeobecné difuzní, následné, incidentní a konkrétní kontroly ústavnosti, který se od roku 1803 neobyčejně efektivně rozvinul ve Spojených státech amerických a po té i do jiných států. Jak již bylo podrobně analyzováno: 1. všeobecnost a difuznost znamená tu skutečnost, že soudní kontrolu ústavnosti mohou realizovat všechny obecné soudy, následnost, že předmětem kontroly ústavnosti může být pouze platný a účinný právní akt, konkrétnost, že pouze v souvislosti s konkrétním případem je možno otázku ústavnosti uplatnit, incidentnost, že v daném případě musí jít spor o právo, vyjadřující vlastní zájem strany sporu (namítnout před soudem neústavnost může pouze ta strana sporu, která je ohrožena ve svých vlastních zájmech aplikací právního předpisu, který považuje za neústavní). Souhrn těchto pravidel vyplývajících z pojmu soudní kontroly USA je pak doplňován souhrnem ustálených doktrín, které byly výše podrobně analyzovány (například doktrína self- restraint a z ní vyplý vající doktrína ústavně konformního výkladu), které jsou rovněž přijímány z USA v určité adaptované podobě soudní kontrolou ústavnosti náležející k jiným typům. […] A zde jsme u velmi důležitého komparativního závěru - srovnáme- li přezkoumávání soudních rozhodnutí v mo delu všeobecné a difuzní soudní kontroly ústavnosti a v modelu specializované a koncentrované kontroly ústavnosti. Podle našeho názoru je situace pro přezkoumávání ústavnosti soudních rozhodnutí v typu všeobecné difuzní kontroly ústavnosti nesrovnatelně příznivější než u typu koncentrované a specializované kontroly ústavnosti. V prvním z uvedených typů žádný problém uvnitř soudní soustavy vzniknout nemůže, neboť soud zkoumající ústavnost v kterékoli fázi řízení rozhoduje zároveň ve věci samé, což je naprosto přirozené a organické.“[1]

Československo

Ústavní soud byl zřízen zákonem č. 162/1920 Sb. z. a n. Ústavní stížnost nebyla možná, aktivní legitimaci měl podle §§ 9 a 10 pouze nejvyšší soud, nejvyšší správní soud, volební soud, poslanecká sněmovna, senát a sněm Podkarpatské Rusi.[2] Předsedou prvního ústavního soudu (1921–31) byl národní socialista a pražský primátor Karel Baxa (1863–1938).[3] Jeho nástupcem se stal tajemník ÚS, Jaroslav Krejčí (1892–1956).

Po sedmileté přestávce byl druhý ÚS zvolen až v roce 1938. V praxi se ÚS soustředil na přezkum opatření Stálého výboru Národního shromáždění. Nálezem č. 134/1939 Sb. z. a n. prohlásil za neplatné ustanovení odstavce 4, § 18, části III opatření Stálého výboru č. 291/1938 Sb. z. a n. Nález č. 187/1939 Sb. z. a n. prohlásil za neplatné § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 a 3 a § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 147/1933 Sb. z. a n., o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a některých jiných osob a o předkládání soudců na jiné služební místo proti jejich vůli.

Po roce 1945 Ústavní soud nebyl obnoven. Ústava 9. května ho ve své důvodové zprávě výslovně odmítla zřídit: "Národní shromáždění se podle nové ústavy stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Mám na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí. Proto zavádíme v kapitole Národní shromáždění, t. j. v kapitole druhé, velmi důležitou novinku: rozšiřujeme totiž velmi značně funkci předsednictva Národního shromáždění. K funkci, kterou vykonávalo dosud, k řízení schůzí, přidáváme funkci dřívějšího Stálého výboru a k tomu ještě funkci bývalého ústavního soudu. Účelem této důležité změny je pružnější a rychlejší legislativa a užší spolupráce mezi vládou a parlamentem."[4] V roce 1968 byl obnoven novelou "socialistické" ústavy v čl. 86–101 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Nebyl však zřízen. Fakticky byl tedy obnoven až ústavním zákonem č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky.

Česká republika

Ústavní soud, zřízený zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stojí na vrcholu soudního systému České republiky. Navrhovatelem zrušení právního předpisu může být president republiky, ombudsman, skupina nejméně 41 poslanců nebo 17 senátorů Parlamentu, a soud, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být použito k řešení konkrétního případu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo ústavou. Podat u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti je dále oprávněn každý, kdo se cítí zkrácen na svých základních právech a pro jejich dosažení již bezúspěšně vyčerpal všechny další zákonné prostředky. S ústavní stížností může být spojen i návrh na zrušení zákona nebo některé jeho části.

Přestože Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není nejvyšším článkem systému obecných soudů, jako poslední vnitrostátní instance de facto slouží. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku.

Absurdní je řízení před ÚS v otázce účastníků. Ustanovení § 76 odst. 1 ZÚS stanoví: „Účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje.“ Odstavec 2: „Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Šlo-li o trestní řízení, jsou vedlejšími účastníky strany tohoto řízení.“ Důvodová zpráva mlčí: „V § 77 se obecné vymezení okruhu účastníků a vedlejších účastníků provedené v § 29 upřesňuje pro potřeby řízení o ústavních stížnostech tak, aby účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení mohl být každý, jehož práv nebo povinností se může rozhodnutí o ústavní stížnosti dotýkat.“[5] ÚS proto nesmyslně dovozuje, že účastníkem řízení jsou všechny soudy, které o věci rozhodovaly. Ve skutečnosti, protože lidská práva může upřít toliko stát, má být účastníkem správní úřad nebo státní zastupitelství.

Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje se souhlasem Senátu president republiky. Funkční období ústavního soudce činí 10 let.

Historie

Zatímco v době presidentury Václava Havla se mezi presidentem a Senátem v otázce jmenování neobjevily vážnější rozpory, po nástupu Václava Klause se o jmenování ústavních soudců rozhořel ostrý konflikt, když Senát postupně odmítl čtyři presidentem navržené kandidáty. Právě dlouhý soudcovský mandát je jedním z faktorů, které způsobily, že Ústavní soud si přes některá rozpačitá rozhodnutí v prvních letech své existence vydobyl u odborné i laické veřejnosti značnou prestiž. Po jmenování tří bývalých politiků (Pavla Rychetského, Miloslava Výborného a Dagmar Lastovecké) se všeobecně mělo za to, že nově obsazený Ústavní soud nebude imunní vůči vlivu politických stran, nedávná rozhodnutí, zejména nález ve věci československého občanství Hugo Salma, však tyto obavy prozatím vyvracejí. Kontroversi a rozpaky odborné veřejnosti však vyvolaly jiné verdikty v restitučních věcech: rozhodnutí, že se nelze domáhat určení neplatnosti poválečných konfiskací ani v případě, že pro ně neexistoval právní podklad (ústavní stížnost knížete Kinského), bylo předmětem ostrých sporů mezi samotnými ústavními soudci.

Český ústavní soud lze dělit na:[6]

  1. Havlův (1993–2003). Poslední Havlův soudce je Jiří Mucha.
  2. Klausův (2003–2013). První Klausův soudce je Miloslav Výborný.
  3. Zemanův (od 2013). První Zemanovi soudci jsou Milada Tomková, Jaroslav Fenyk; Jan Filip.

V poslední době je český ústavní soud kritisován za to, že nepoužívá zploštělý jazyk kommunistických aparátčíků.[7] Kritici se zhusta rekrutují z okruhu lidí, kteří odmítají NOZ jako příliš archaisující.

Válka soudů

Protože ÚS hájí lidská práva, zatímco obecné soudy někdy doslova za každou cenu favorisují státní zájem, odmítají v takových případech obecné soudy precedenční působení nálezů ÚS. Zatímco v 90. letech to byl problém NS ČR, nyní se do podobného střetu dostává NSS. Ten ve věci International Power Opatovice v. finanční ředitelství v Hradci Králové z 27. 5. 2010, čj. 2 Afs 10/2010–71, NSS: 23121[8] odmítl respektovat slavný nález sp. zn. I. ÚS 1835/07 o protiústavnosti namátkových kontrol, ačkoliv právní ignorance finančního ředitelství v Hradci Králové bila do očí: "Krajský soud vycházel pouze z citovaného nálezu, který je ojedinělý a nepředstavuje konstantní judikaturu ani Ústavního soudu ani správních soudů. Nález nebyl zveřejněn ve Sbírce zákonů, jak je u zcela zásadních nálezů obvyklé. Jedná se o nález zcela překvapivý, navíc se týkal případu fyzické, nikoliv právnické, osoby. I při obecné závaznosti nálezů je třeba odlišovat specifika, která jsou spojena s konkrétním případem a která v některých případech vylučují, aby se závěr stal obecným pravidlem … Pokud by byla daňová kontrola zahajována pouze při konkrétním podezření, pak její zahájení bude pro veřejnost signálem, že se kontrolovaný daňový subjekt dopustil krácení daně, což se může projevit ztrátou důvěry v obchodních vztazích … Na úrovni vrcholných soudů, jejichž úkolem je dosažení jednoty rozhodování, je však jejich rozhodovací aktivita zaměřena spíše do budoucna. Z těchto důvodů nelze citovaný nález vztahovat do minulosti v odlišném případě, zde na kontrolu zahájenou v r. 2005. Ostatně správce daně v té době postupoval podle ustáleného výkladu a nemohl předvídat změnu vyvolanou uvedeným nálezem."

NSS svou svévoli odůvodnil takto: "Takto nazíráno je z obsahu citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 patrno, že se v něm Ústavní soud vůbec nevypořádal právě s citovanou judikaturou zdejšího soudu, který vypracoval velmi podrobný mechanismus procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení a v průběhu daňové kontroly".

Ve věci M. H. v. finanční ředitelství v Českých Budějovicích z 27. 5. 2010, sp. I. ÚS 490/10, NALUS: 66283,[9] nicméně ÚS potvrdil, že protiústavnost je třeba v řízení namítat od počátku, nikoliv jako novum až před ÚS.

Odmítaní ústavních stížností

Často kritisovaným jevem je přílišné odmítání ústavních stížností na základě extrémně extensivního výkladu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o ústavním soudu ("jde-li o návrh zjevně neopodstatněný", tj. processní rozhodnutí), místo aby byla ústavní stížnost zamítnuta podle § 82 odst. 1 zákona o ústavním soudu (tj. meritorní rozhodnutí). K tomu cf. článek Zdeňka Kühna: Jak ulehčit ústavnímu soudu: řešení slovinské.[10]

Příkladem může být usnesení ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 596/07.[11] ÚS se ústavní stížností ve skutečnosti meritorně zabýval, ale porušení práva vlastnit a pokojně užívat majetek neshledal. Vůbec se nevypořádal s tvrzeným porušením disposiční zásady a místo toho zcela nepřípadně argumentoval, že zákazu reformationis in peius neplatí v civilním řízení, ačkoliv stěžovatel opak netvrdil.

ÚS tvrdí, že (odmítací) usnesení jsou normativně méně významná než nálezy. Takovou praxi ostře odmítl ESLP v § 79 Kohlhofer a Minarik v. ČR z 15. 10. 2009: „Jak zdůrazňuje vláda, je pravda, že tato judikatura se skládá z usnesení, nikoli z nálezů. Avšak za stavu, kdy takové nálezy chybí nebo kdy neexistuje žádný náznak toho, že by Ústavní soud tato usnesení považoval za bezvýznamná, není Soud toho názoru, že by usnesením pro účely přezkumu podle článku 35 odst. 1 Úmluvy měla být přikládána menší váha.“

Složení

Ústavní soud při jednání

Funkcionáři ústavního soudu jsou:

  1. Pavel Rychetský, předseda ÚS
  2. Jaroslav Fenyk, místopředseda ÚS
  3. Milada Tomková, místopředsedkyně ÚS

Podle § 15 zákona o ústavním soudu vytváří ÚS 4 tříčlenné senáty, přičemž funkcionáři nemohou být stálými členy žádného senátu. [2] Složení v roce 2017 je[3] (předseda senátu vždy první před středníkem):

  1. David Uhlíř; Kateřina Šimáčková, Tomáš Lichovník
  2. Vojtěch Šimíček; Jiří Zemánek, Ludvík David
  3. Josef Fiala; Jan Filip, Radovan Suchánek
  4. Jaromír Jirsa; Vladimír Sládeček, Jan Musil

V dalších letech budou senáty rotovat "tak, že předsedové jednotlivých senátů z bezprostředně předcházejícího lichého kalendářního roku se vždy k 1. lednu následujícího sudého roku nově stávají členy senátu s označením o jedno číslo vyšším, než ve kterém byli doposud zařazeni (předseda I. senátu se přesouvá do senátu II., předseda II. senátu se přesouvá do senátu III., předseda III. senátu se přesouvá do senátu IV. a předseda IV. senátu se přesouvá do senátu I.)"; v lichých letech (do 2021) se pouze vystřídá předseda uvnitř jednotlivých senátů.

NALUS

Ústavní soud dlouho na své internetové stránce[12] nezveřejňoval téměř žádnou judikaturu. Ta sice byla bezplatně k disposici na stránce společnosti ASPI[13], na rozhodnutí však nelze fungujícím způsobem odkazovat, což mělo největší význam pro publikaci dissentů, které ve Sbírce zákonů nejsou zveřejňovány.

Od 1. listopadu 2007 byl spuštěn systém NALUS (nálezy a usnesení ústavního soudu), kde jsou zveřejněna rozhodnutí všechna.[14] Officiálním publikačním orgánem je Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (SbNU, tj. Sbírka nálezů a usnesení). Byl rovněž zaveden systém hlubokých odkazů bez interního čísla.[15] Jeho syntaxe je následující:

http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=typ-číslo-rok, přičemž typ je číslo senátu arabskou číslicí, pl pro plénum, nebo st pro stanoviska. Rok se uvádí dvojciferně. Příklad:

http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=pl-33-97 = nález ústavního soudu president republiky v. poslanecká sněmovna (o počítání času) ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ

NALUS je krajně problematický tím, že rozhodnutí ÚS zveřejňuje se značným zpožděním, více než týdenním. To pak ÚS musí supplovat zveřejňováním rozhodnutí o causes célèbres mimořádnými způsoby, např. nález ústavního soudu Tomáš Pecina v. Vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10.[16] Dalším výrazným nedostatkem NALUS je špatné fungování hlubokých odkazů: Systém často hlásí, že text není dostupný, ačkoliv ve skutečnosti je.

Jednoduchý workaround chyby zpracování hlubokých odkazů

Hluboké odkazy zlobí – zdánlivě nefungují. Stačí se však obrnit trpělivostí:

  1. Po 1. kliknutí na hluboký odkaz se objeví: http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx. To je špatně, je nutno kliknout znovu.
  2. Po 2. kliknutí: Objeví se správný odkaz, např. http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=13 nebo http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=30868.
  3. Je ale doprovázen zprávou: „Výtah z dokumentu není k dispozici“. Ve skutečnosti je, neboť stačí kliknout na ikonku Wordu a celý text je volně k disposici.

Officiálním řešením problému je používat alias, tj. http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=typ-číslo-rok.

Poznámky pod čarou

  1. ↑ Josef Blahož: Modelové typy soudní kontroly ústavnosti. ASPI 2001, ASPI: LIT22595CZ.
  2. ↑ http://www.concourt.cz/pages/org_us/struktura.html
  3. ↑ https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Vnitrni_predpisy/Aktualni/Org_5-17_rozhodnuti_o_ustaveni_senatu_ke_dni_1._1._2016__uplne_zneni_.pdf Předchozí stav byl v [1]

Prameny a literatura

  • Tomáš Langášek: NALUS – nová databáze rozhodnutí Ústavního soudu. In Právní rozhledy 23/2007, pp. 875–878.
  • Vladimír Mikule: Ústavní soud: první obnovy řízení o ústavních stížnostech. In Právní zpravodaj 8/2008, pp. 9–11. Článek o Chmelíř v. ČR, sp. zn. Pl. ÚS 13/06, a Balšán v. ČR , sp. zn. Pl. ÚS 1/07.
  • Jana Osterkamp: Verfassungsgerichtsbarkeit in der Tschechoslowakei (1920–1939). Verfassungsidee – Demokratieverständnis – Nationalitätenproblem. Vittorio Klostermann, Frankfurt am Main 2009, 309 pp., ISBN 9783465040736.
  • Tomáš Langášek: Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech 1920–1948. Aleš Čeněk, Plzeň 2011, 319 pp., ISBN 978-80-7380-347-6.

Vizte též

Další odkazy

Citováno podle "https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Ústavní_soud&oldid=18573"