Právo: Porovnání verzí
(Obnoveno) |
(Znovu zformátováno) |
||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
| − | '''Právo''' | + | '''Právo''' (v objektivním smyslu) je soubor [[právní norma|právních norem]], tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné |
| − | (v objektivním smyslu) je soubor [[právní norma|právních norem]], tj. | ||
| − | příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné | ||
společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů. | společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů. | ||
| − | Právem v širším slova smyslu je každý takový soubor pravidel; jsou jím | + | |
| − | např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším | + | Právem v širším slova smyslu je každý takový soubor pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje [[stát]]. V [[právní stát|právním státě]] má stát '''mocenský monopol''', tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva. Pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani [[církevní právo]], právem v užším smyslu nejsou. |
| − | slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje | + | |
| − | [[stát]]. V [[právní stát|právním státě]] má stát '''mocenský | + | Zvláštní postavení v tomto smyslu má [[smluvní právo]]. Stát umožňuje, aby [[smluvník|smluvníci]] platné právo [[smlouva|smlouvou]] rozšířili – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné [[právní norma|právní normy]] (zásada ''pacta sunt servanda''). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z theoreticko-právního hlediska. |
| − | monopol''', tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat | + | |
| − | dodržování práva. Pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka | + | Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo ([[šaría]]) a v některých působí náboženská [[policie]] (která má mj. právo [[přestupek|přestupce]] na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo [[vendeta|vendety]], v mnoha afrických zemích vynucují právo místo |
| − | (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani | ||
| − | [[církevní právo]], právem v užším smyslu nejsou. | ||
| − | Zvláštní postavení v tomto smyslu má [[smluvní právo]]. Stát umožňuje, | ||
| − | aby [[smluvník|smluvníci]] platné právo [[smlouva|smlouvou]] rozšířili | ||
| − | – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak | ||
| − | vynucuje stejně jako jiné [[právní norma|právní normy]] (zásada ''pacta | ||
| − | sunt servanda''). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení | ||
| − | smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost | ||
| − | dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z | ||
| − | theoreticko-právního hlediska. | ||
| − | Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a | ||
| − | pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně | ||
| − | pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích | ||
| − | platí náboženské právo ([[šaría]]) a v některých působí náboženská | ||
| − | [[policie]] (která má mj. právo [[přestupek|přestupce]] na místě | ||
| − | tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo | ||
| − | [[vendeta|vendety]], v mnoha afrických zemích vynucují právo místo | ||
státu kmeny nebo kmenové svazy. | státu kmeny nebo kmenové svazy. | ||
| + | |||
== Theorie práva == | == Theorie práva == | ||
| − | Vládnoucí theorií práva je '''fikční'''. [[:cs:Friedrich Karl von | + | Vládnoucí theorií práva je '''fikční'''. [[:cs:Friedrich Karl von Savigny|Friedrich Karl von Savigny]] ([[:cs:1779|1779]]–[[:cs:1861|1861]]) tvrdil, že právo je umělý konstrukt, který nemá odraz v společenské realitě. Jeho opponent, [[:cs:Otto Friedrich von Gierke|Otto Friedrich von Gierke]] |
| − | Savigny|Friedrich Karl von Savigny]] | + | ([[:cs:1841|1841]]–[[:cs:1921|1921]]), je autorem '''organické''' theorie. Podle ní je právo pouhým odrazem reálně existujících společenských vztahů, které by existovaly i samy, bez práva. Podle něho ideální [[stát]] je synthesou ''Genossenschaften'' (horizontálních sdružení) a ''Herrschaften'' (vertikálních sdružení). [[:cs:Václav Klaus|Václav Klaus]] užitečnost horizontálních sdružení popírá a množství vertikálních sdružení se snaží minimalisovat. |
| − | ([[:cs:1779|1779]]–[[:cs:1861|1861]]) tvrdil, že právo je umělý | + | |
| − | konstrukt, který nemá odraz v společenské realitě. Jeho opponent, | ||
| − | [[:cs:Otto Friedrich von Gierke|Otto Friedrich von Gierke]] | ||
| − | ([[:cs:1841|1841]]–[[:cs:1921|1921]]), je autorem '''organické''' | ||
| − | theorie. Podle ní je právo pouhým odrazem reálně existujících | ||
| − | společenských vztahů, které by existovaly i samy, bez práva. Podle něho | ||
| − | ideální [[stát]] je synthesou ''Genossenschaften'' (horizontálních | ||
| − | sdružení) a ''Herrschaften'' (vertikálních sdružení). [[:cs:Václav | ||
| − | Klaus|Václav Klaus]] užitečnost horizontálních sdružení popírá a | ||
| − | množství vertikálních sdružení se snaží minimalisovat. | ||
== Subjektivní a objektivní právo == | == Subjektivní a objektivní právo == | ||
| − | Neboť český výraz ''právo'' je [[:cs:mnohoznačnost|mnohoznačný]], | + | Neboť český výraz ''právo'' je [[:cs:mnohoznačnost|mnohoznačný]], rozlišuje se v právnické terminologii právo na ''objektivní'' a |
| − | rozlišuje se v právnické terminologii právo na ''objektivní'' a | ||
''subjektivní''. | ''subjektivní''. | ||
| − | '''Subjektivní právo''' znamená právo, které někomu svědčí nebo může | + | |
| − | svědčit (např. právo na důchod, právo přednosti v jízdě apod.), kdežto | + | '''Subjektivní právo''' znamená právo, které někomu svědčí nebo může svědčit (např. právo na důchod, právo přednosti v jízdě apod.), kdežto |
| − | '''objektivní právo''' je právo jako takové, tzn. [[právní řád]], | + | '''objektivní právo''' je právo jako takové, tzn. [[právní řád]], [[platné právo]]. |
| − | [[platné právo]]. | + | |
| − | Pro subjektivní právo někteří právní theoretici používají termínu | + | Pro subjektivní právo někteří právní theoretici používají termínu '''oprávnění''', avšak tento výraz někteří nepokládají za zcela [[:cs:synonymum|synonymní]] a šťastně zvolený, neboť asociuje představu, že oprávnění bylo někým uděleno, kdežto subjektivní právo |
| − | '''oprávnění''', avšak tento výraz někteří nepokládají za zcela | + | může být inherentní – vrozené (např. [[právo na život]] nebo právo na zabezpečení ve stáří). |
| − | [[:cs:synonymum|synonymní]] a šťastně zvolený, neboť asociuje | + | |
| − | představu, že oprávnění bylo někým uděleno, kdežto subjektivní právo | + | Někdy se též v právních textech setkáváme s pojmem ''subjektivní povinnost''; protože však povinnost nemůže být nikdy objektivní v tom smyslu jako právo, je to [[:cs:hyperkorektnost|hyperkorektní]], nesprávný [[:cs:usus|usus]]; pleonasmus. Vhodné je naopak spojovat povinnost s adjektivem ''právní'', čímž se odliší právem vynutitelná povinnost od povinnosti obecné, např. morální. |
| − | může být inherentní – vrozené (např. [[právo na život]] nebo právo na | + | |
| − | zabezpečení ve stáří). | ||
| − | Někdy se též v právních textech setkáváme s pojmem ''subjektivní | ||
| − | povinnost''; protože však povinnost nemůže být nikdy objektivní v tom | ||
| − | smyslu jako právo, je to [[:cs:hyperkorektnost|hyperkorektní]], | ||
| − | nesprávný [[:cs:usus|usus]]; pleonasmus. Vhodné je naopak spojovat | ||
| − | povinnost s adjektivem ''právní'', čímž se odliší právem vynutitelná | ||
| − | povinnost od povinnosti obecné, např. morální. | ||
=== Definice subjektivního práva === | === Definice subjektivního práva === | ||
| − | Ačkoli se jedná o základní, intuitivně chápaný pojem, nalézt formálně | + | Ačkoli se jedná o základní, intuitivně chápaný pojem, nalézt formálně přesnou a vyčerpávající definici subjektivního práva je obtížné. |
| − | přesnou a vyčerpávající definici subjektivního práva je obtížné. | + | Někdy se subjektivní právo vykládá jako přípustná, nikoli však povinná modalita jednání: právo zúčastnit se [[valné hromady]] [[akciová společnost|akciové společnosti]] svědčí mimo jiné všem [[akcionář]]ům, ale není jejich [[povinnost]]í: neúčast není pokládána za [[delikt]] v právním smyslu a [[akcionář]] nemůže být za absenci nijak postižen. Naopak pro členy [[představenstvo|představenstva]] [[akciová společnost|akciové společnosti]] bývá účast na [[valná hromada|valné hromadě]] povinná, není to tedy jejich subjektivní právo, ale [[právní povinnost]]; podobně v zemích, kde je zavedeno tzv. povinné [[volební právo]], nejde již o subjektivní právo, ale toto právo se stává [[volby|volební]] [[povinnost]]í. |
| − | Někdy se subjektivní právo vykládá jako přípustná, nikoli však povinná | + | |
| − | modalita jednání: právo zúčastnit se [[valné hromady]] [[akciová | + | Takové definice, ač jsou v literatuře časté, nepostihují však velmi širokou třídu subjektivních práv, kterým žádná rozpoznatelná volitelná modalita jednání neodpovídá: subjektivní právo [[věřitel]]e na vrácení splatného [[dluh]]u je fakticky [[právní povinnost]]í dlužnou věc přijmout, neboť jinak by se věřitel dostal do [[prodlení]], za něž by musel nést [[sankce|sankční]] důsledky. Přesto je vztah [[věřitel]]e k [[dlužník]]ovi jistě správné označovat za právo, nikoli za [[povinnost]]. |
| − | společnost|akciové společnosti]] svědčí mimo jiné všem [[akcionář]]ům, | + | |
| − | ale není jejich [[povinnost]]í: neúčast není | + | Přesnější by patrně bylo definovat subjektivní právo reversně jako situaci existence [[právní povinnost]]i, která oprávněné osobě svědčí; těžkopádnost takové definice je ovšem patrná na první pohled. |
| − | pokládána za [[delikt]] v právním smyslu a [[akcionář]] nemůže být za | + | |
| − | absenci nijak postižen. Naopak pro členy | + | O možnost variantního chování se jedná toliko u jednoho druhu subjektivního práva, totiž u '''svobody''', jež ''ex definitione'' vyžaduje nejméně dva mody chování, mezi nimiž si ten, komu svoboda svědčí, může bez hrozby [[sankce]] a v souladu s (objektivním) [[objektivní právo|právem]] vybrat - např. [[svoboda shromažďování]] znamená možnost, nikoli však [[povinnost]] beztrestně konat shromáždění občanů. |
| − | [[představenstvo|představenstva]] [[akciová společnost|akciové | + | |
| − | společnosti]] bývá účast na [[valná hromada|valné hromadě]] povinná, | ||
| − | není to tedy jejich subjektivní právo, ale [[právní povinnost]]; | ||
| − | podobně v zemích, kde je zavedeno tzv. povinné [[volební právo]], nejde | ||
| − | již o subjektivní právo, ale toto právo se stává [[volby|volební]] | ||
| − | [[povinnost]]í. | ||
| − | Takové definice, ač jsou v literatuře časté, nepostihují však velmi | ||
| − | širokou třídu subjektivních práv, kterým žádná rozpoznatelná volitelná | ||
| − | modalita jednání neodpovídá: subjektivní právo [[věřitel]]e na vrácení | ||
| − | splatného [[dluh]]u je fakticky [[právní povinnost]]í dlužnou věc | ||
| − | přijmout, neboť jinak by se věřitel dostal do [[prodlení]], za něž by | ||
| − | musel nést [[sankce|sankční]] důsledky. Přesto je vztah [[věřitel]]e k | ||
| − | [[dlužník]]ovi jistě správné označovat za právo, nikoli za | ||
| − | [[povinnost]]. | ||
| − | Přesnější by patrně bylo definovat subjektivní právo reversně jako | ||
| − | situaci existence [[právní povinnost]]i, která oprávněné osobě svědčí; | ||
| − | těžkopádnost takové definice je ovšem patrná na první pohled. | ||
| − | O možnost variantního chování se jedná toliko u jednoho druhu | ||
| − | subjektivního práva, totiž u '''svobody''', jež ''ex definitione'' | ||
| − | vyžaduje nejméně dva mody chování, mezi nimiž si ten, komu svoboda | ||
| − | svědčí, může bez hrozby [[sankce]] a v souladu s (objektivním) | ||
| − | [[objektivní právo|právem]] vybrat - např. [[svoboda shromažďování]] | ||
| − | znamená možnost, nikoli však [[povinnost]] beztrestně konat shromáždění | ||
| − | občanů. | ||
== Soukromé a veřejné právo == | == Soukromé a veřejné právo == | ||
| − | Objektivní právo se podle [[kontinentální právo|kontinentálního | + | Objektivní právo se podle [[kontinentální právo|kontinentálního pojetí]], které je užíváno i v České republice, člení na '''právo veřejné''' a '''právo soukromé'''. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní. |
| − | pojetí]], které je užíváno i v České republice, člení na '''právo | + | |
| − | veřejné''' a '''právo soukromé'''. Obdobné dělení se týká i | + | Charakteristickým znakem '''veřejného práva''' je, že právní vztahy jím upravené jsou ''asymetrické'' a ''nerovné'' (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát–občan. Typickým veřejným právem je právo na [[sociální zabezpečení]]: sociální dávky může požadovat pouze [[fysická osoba]], jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje [[správní úřad]] ve [[správní řízení|správním řízení]] rozhodnutím, jež je [[správní akt|správním aktem]]. Není-li občan s rozhodnutím správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání [[soud]], který o jeho návrhu rozhodne ve [[správní soudnictví|správním soudnictví]]. |
| − | subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném | + | |
| − | právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela | + | Naproti tomu '''soukromoprávní vztahy''' charakterisuje ''symetrie'' a ''rovnost'' účastníků. Příkladem je právo na náhradu [[škoda|škody]] nebo právo na [[mzda|mzdu]] za vykonanou práci. V řízení o takovém nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu rozhoduje [[soud]] v [[občanskoprávní řízení|občanskoprávním řízení]]. |
| − | zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní | + | |
| − | nebo soukromoprávní. | + | [[Kontravalence]] veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných [[právní předpis|právních předpisů]]: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. [[trestní zákon]]) obsahují vesměs [[kogentní a dispositivní právní norma|kogentní právní normy]], od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky [[občanský zákoník]]) obsahují z větší části [[kogentní a dispositivní právní norma|dispositivní právní normy]], které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví [[zákon]], má tato dohoda před zákonem přednost. |
| − | Charakteristickým znakem '''veřejného práva''' je, že právní vztahy jím | + | |
| − | upravené jsou ''asymetrické'' a ''nerovné'' (vrchnostenské), | ||
| − | odpovídající vztahu stát–občan. Typickým veřejným právem je právo na | ||
| − | [[sociální zabezpečení]]: sociální dávky může požadovat pouze [[fysická | ||
| − | osoba]], jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje | ||
| − | [[správní úřad]] ve [[správní řízení|správním řízení]] rozhodnutím, jež | ||
| − | je [[správní akt|správním aktem]]. Není-li občan s rozhodnutím | ||
| − | správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání [[soud]], | ||
| − | který o jeho návrhu rozhodne ve [[správní soudnictví|správním | ||
| − | soudnictví]]. | ||
| − | Naproti tomu '''soukromoprávní vztahy''' charakterisuje ''symetrie'' a | ||
| − | ''rovnost'' účastníků. Příkladem je právo na náhradu [[škoda|škody]] | ||
| − | nebo právo na [[mzda|mzdu]] za vykonanou práci. V řízení o takovém | ||
| − | nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není | ||
| − | oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu | ||
| − | rozhoduje [[soud]] v [[občanskoprávní řízení|občanskoprávním řízení]]. | ||
| − | [[Kontravalence]] veřejného a soukromého práva se promítá i do | ||
| − | charakteru příslušných [[právní předpis|právních předpisů]]: zatímco | ||
| − | veřejnoprávní předpisy (např. [[trestní zákon]]) obsahují vesměs | ||
| − | [[kogentní a dispositivní právní norma|kogentní právní normy]], od | ||
| − | nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní | ||
| − | předpisy (typicky [[občanský zákoník]]) obsahují z větší části | ||
| − | [[kogentní a dispositivní právní norma|dispositivní právní normy]], | ||
| − | které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany | ||
| − | jinak, než stanoví [[zákon]], má tato dohoda před zákonem přednost. | ||
== Hmotné a procesní právo == | == Hmotné a procesní právo == | ||
| − | Subjektivní práva se rozlišují na práva '''hmotná''' a '''procesní'''. | + | Subjektivní práva se rozlišují na práva '''hmotná''' a '''procesní'''. Obdobně se člení i právo objektivní. |
| − | Obdobně se člení i právo objektivní. | + | |
| − | '''Hmotné právo''' stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. | + | '''Hmotné právo''' stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. '''Procesní právo''' popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v [[občanskoprávní řízení|občanskoprávním řízení]] nebo ve [[správní řízení|správním řízení]]. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl. |
| − | '''Procesní právo''' popisuje postupy (procedury), které jsou pro | + | |
| − | uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje | + | Příkladem hmotněprávního [[kodex]]u je [[občanský zákoník]], příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu [[vlastnictví|vlastnického práva]] (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit). |
| − | v [[občanskoprávní řízení|občanskoprávním řízení]] nebo ve [[správní | + | |
| − | řízení|správním řízení]]. Procesní | + | Procesní práva jsou upravena např. v [[občanský soudní řád|občanském soudním řádu]], příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve). |
| − | (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového | + | |
| − | (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl. | ||
| − | Příkladem hmotněprávního [[kodex]]u je [[občanský zákoník]], příkladem | ||
| − | hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu | ||
| − | [[vlastnictví|vlastnického práva]] (a odpovídající hmotněprávní | ||
| − | povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit). | ||
| − | Procesní práva jsou upravena např. v [[občanský soudní řád|občanském | ||
| − | soudním řádu]], příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá | ||
| − | tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud | ||
| − | ho k tomu soud vyzve). | ||
== Absolutní a relativní práva == | == Absolutní a relativní práva == | ||
| − | '''Absolutním''' (subjektivním) právem se rozumí právo, které | + | '''Absolutním''' (subjektivním) právem se rozumí právo, které oprávněnému nezakládá [[právní vztah]] k určité [[osoba|osobě]], ale působí vůči všem (''erga omnes''): příkladem jsou [[věcná práva]]. |
| − | oprávněnému nezakládá [[právní vztah]] k určité [[osoba|osobě]], ale | + | |
| − | působí vůči všem (''erga omnes''): příkladem jsou [[věcná práva]]. | + | '''Relativní''' subjektivní právo je takové, které vytváří právní vztah mezi oprávněným a jednou nebo několika dalšími osobami: např. právo na náhradu [[škoda|škody]] spojuje [[poškozený|poškozeného]] s jedním nebo několika [[škůdce|škůdci]], vůči jiným osobám nepůsobí. |
| − | '''Relativní''' subjektivní právo je takové, které vytváří právní vztah | + | |
| − | mezi oprávněným a jednou nebo několika dalšími osobami: např. právo na | + | Absolutní a relativní práva se v theorii rozlišují i u veřejných práv: příkladmo právo na [[starobní důchod]] je relativní (důchod není |
| − | náhradu [[škoda|škody]] spojuje [[poškozený|poškozeného]] s jedním nebo | + | oprávněnému povinen vyplácet každý, ale jen příslušný zákonem k tomu stanovený [[úřad]]), kdežto [[svoboda shromažďování]] je absolutní: nikdo nesmí druhému bránit v pokojném shromažďování. |
| − | několika [[škůdce|škůdci]], vůči jiným osobám nepůsobí. | + | |
| − | Absolutní a relativní práva se v theorii rozlišují i u veřejných práv: | + | Pro úplnost je nutno uvést, že u [[základní práva|základních práv]] se kategorie absolutní/relativní užívá i v dalším smyslu: '''absolutní základní právo''' je takové, které nelze omezit ani zákonem (např. právo nebýt vystaven [[mučení]]), zatímco '''relativní základní právo''' omezeno za jistých okolností být může (např. [[svoboda projevu]]). |
| − | příkladmo právo na [[starobní důchod]] je relativní (důchod není | + | |
| − | oprávněnému povinen vyplácet každý, ale jen příslušný zákonem k tomu | ||
| − | stanovený [[úřad]]), kdežto [[svoboda shromažďování]] je absolutní: | ||
| − | nikdo nesmí druhému bránit v pokojném shromažďování. | ||
| − | Pro úplnost je nutno uvést, že u [[základní práva|základních práv]] se | ||
| − | kategorie absolutní/relativní užívá i v dalším smyslu: '''absolutní | ||
| − | základní právo''' je takové, které nelze omezit ani zákonem (např. | ||
| − | právo nebýt vystaven [[mučení]]), zatímco '''relativní základní | ||
| − | právo''' omezeno za jistých okolností být může (např. [[svoboda | ||
| − | projevu]]). | ||
{{Externí}} | {{Externí}} | ||
| − | * [[Vojtěch Cepl]]: [http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=70 Prameny | + | * [[Vojtěch Cepl]]: [http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=70 Prameny práva] |
| − | práva] | + | |
[[Kategorie:Základní pojmy]] | [[Kategorie:Základní pojmy]] | ||
| + | |||
[[de:Recht]] | [[de:Recht]] | ||
[[eo:Juro]] | [[eo:Juro]] | ||
Verse z 18. 11. 2005, 21:58
Právo (v objektivním smyslu) je soubor právních norem, tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů.
Právem v širším slova smyslu je každý takový soubor pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát. V právním státě má stát mocenský monopol, tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva. Pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani církevní právo, právem v užším smyslu nejsou.
Zvláštní postavení v tomto smyslu má smluvní právo. Stát umožňuje, aby smluvníci platné právo smlouvou rozšířili – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné právní normy (zásada pacta sunt servanda). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z theoreticko-právního hlediska.
Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo (šaría) a v některých působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo místo státu kmeny nebo kmenové svazy.
Obsah
Theorie práva
Vládnoucí theorií práva je fikční. Friedrich Karl von Savigny (1779–1861) tvrdil, že právo je umělý konstrukt, který nemá odraz v společenské realitě. Jeho opponent, Otto Friedrich von Gierke (1841–1921), je autorem organické theorie. Podle ní je právo pouhým odrazem reálně existujících společenských vztahů, které by existovaly i samy, bez práva. Podle něho ideální stát je synthesou Genossenschaften (horizontálních sdružení) a Herrschaften (vertikálních sdružení). Václav Klaus užitečnost horizontálních sdružení popírá a množství vertikálních sdružení se snaží minimalisovat.
Subjektivní a objektivní právo
Neboť český výraz právo je mnohoznačný, rozlišuje se v právnické terminologii právo na objektivní a subjektivní.
Subjektivní právo znamená právo, které někomu svědčí nebo může svědčit (např. právo na důchod, právo přednosti v jízdě apod.), kdežto objektivní právo je právo jako takové, tzn. právní řád, platné právo.
Pro subjektivní právo někteří právní theoretici používají termínu oprávnění, avšak tento výraz někteří nepokládají za zcela synonymní a šťastně zvolený, neboť asociuje představu, že oprávnění bylo někým uděleno, kdežto subjektivní právo může být inherentní – vrozené (např. právo na život nebo právo na zabezpečení ve stáří).
Někdy se též v právních textech setkáváme s pojmem subjektivní povinnost; protože však povinnost nemůže být nikdy objektivní v tom smyslu jako právo, je to hyperkorektní, nesprávný usus; pleonasmus. Vhodné je naopak spojovat povinnost s adjektivem právní, čímž se odliší právem vynutitelná povinnost od povinnosti obecné, např. morální.
Definice subjektivního práva
Ačkoli se jedná o základní, intuitivně chápaný pojem, nalézt formálně přesnou a vyčerpávající definici subjektivního práva je obtížné. Někdy se subjektivní právo vykládá jako přípustná, nikoli však povinná modalita jednání: právo zúčastnit se valné hromady akciové společnosti svědčí mimo jiné všem akcionářům, ale není jejich povinností: neúčast není pokládána za delikt v právním smyslu a akcionář nemůže být za absenci nijak postižen. Naopak pro členy představenstva akciové společnosti bývá účast na valné hromadě povinná, není to tedy jejich subjektivní právo, ale právní povinnost; podobně v zemích, kde je zavedeno tzv. povinné volební právo, nejde již o subjektivní právo, ale toto právo se stává volební povinností.
Takové definice, ač jsou v literatuře časté, nepostihují však velmi širokou třídu subjektivních práv, kterým žádná rozpoznatelná volitelná modalita jednání neodpovídá: subjektivní právo věřitele na vrácení splatného dluhu je fakticky právní povinností dlužnou věc přijmout, neboť jinak by se věřitel dostal do prodlení, za něž by musel nést sankční důsledky. Přesto je vztah věřitele k dlužníkovi jistě správné označovat za právo, nikoli za povinnost.
Přesnější by patrně bylo definovat subjektivní právo reversně jako situaci existence právní povinnosti, která oprávněné osobě svědčí; těžkopádnost takové definice je ovšem patrná na první pohled.
O možnost variantního chování se jedná toliko u jednoho druhu subjektivního práva, totiž u svobody, jež ex definitione vyžaduje nejméně dva mody chování, mezi nimiž si ten, komu svoboda svědčí, může bez hrozby sankce a v souladu s (objektivním) právem vybrat - např. svoboda shromažďování znamená možnost, nikoli však povinnost beztrestně konat shromáždění občanů.
Soukromé a veřejné právo
Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na právo veřejné a právo soukromé. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.
Charakteristickým znakem veřejného práva je, že právní vztahy jím upravené jsou asymetrické a nerovné (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát–občan. Typickým veřejným právem je právo na sociální zabezpečení: sociální dávky může požadovat pouze fysická osoba, jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje správní úřad ve správním řízení rozhodnutím, jež je správním aktem. Není-li občan s rozhodnutím správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání soud, který o jeho návrhu rozhodne ve správním soudnictví.
Naproti tomu soukromoprávní vztahy charakterisuje symetrie a rovnost účastníků. Příkladem je právo na náhradu škody nebo právo na mzdu za vykonanou práci. V řízení o takovém nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu rozhoduje soud v občanskoprávním řízení.
Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.
Hmotné a procesní právo
Subjektivní práva se rozlišují na práva hmotná a procesní. Obdobně se člení i právo objektivní.
Hmotné právo stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. Procesní právo popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v občanskoprávním řízení nebo ve správním řízení. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.
Příkladem hmotněprávního kodexu je občanský zákoník, příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu vlastnického práva (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit).
Procesní práva jsou upravena např. v občanském soudním řádu, příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve).
Absolutní a relativní práva
Absolutním (subjektivním) právem se rozumí právo, které oprávněnému nezakládá právní vztah k určité osobě, ale působí vůči všem (erga omnes): příkladem jsou věcná práva.
Relativní subjektivní právo je takové, které vytváří právní vztah mezi oprávněným a jednou nebo několika dalšími osobami: např. právo na náhradu škody spojuje poškozeného s jedním nebo několika škůdci, vůči jiným osobám nepůsobí.
Absolutní a relativní práva se v theorii rozlišují i u veřejných práv: příkladmo právo na starobní důchod je relativní (důchod není oprávněnému povinen vyplácet každý, ale jen příslušný zákonem k tomu stanovený úřad), kdežto svoboda shromažďování je absolutní: nikdo nesmí druhému bránit v pokojném shromažďování.
Pro úplnost je nutno uvést, že u základních práv se kategorie absolutní/relativní užívá i v dalším smyslu: absolutní základní právo je takové, které nelze omezit ani zákonem (např. právo nebýt vystaven mučení), zatímco relativní základní právo omezeno za jistých okolností být může (např. svoboda projevu).
