Církev

Církev je druh náboženské společnosti. Stricto sensu lze o církvi hovořit pouze u křesťanského náboženství, vzhledem k absenci vhodného termínu se však tohoto pojmu často užívá u jiných náboženství. De lege lata jsou však označovány jako náboženské společnosti.

Výčet

• Katholictví
  • Církev římskokatholická a církev řeckokatholická
  • Církev starokatholická
• Pravoslaví
• Orientální církve
  • Východní syrská církev (assyrská) – nestoriáni
  • Východní pravoslavné společenství – miafysité
• Protestantství
  • Církev bratrská (CB)
  • Českobratrská církev evangelická (ČCE)
  • Jednota bratrská (JB)
  • Svědkové Jehovovi – nejsou členy Světové rady církví
  • Mormoni – nejsou členy Světové rady církví

Katholická, pravoslavná a orientální církve jsou společně nazývány tradiční, protože na rozdíl od protestantů uznávání jako hlavní pramen víry tradici. Na rozdíl od protestantského všeobecného kněžství mají speciální kleriky. V tradičních církvích hlavní zvláštní roli biskupové, neboť udržují apoštolskou posloupnost (apostolic succession).

Římskokatholická církev a protestantství jsou západní, ostatní jsou východní. Liší se tak kulturně, zejména v liturgii.

Odchod z Církve

• rozkol (schisma)
• blud (herese)
• odpadnutí (apostase)

Právní povaha církve

Církev bývá hierarchická, nedemokratická korporace, opírající svou organisaci i činnost o nadpřirozený zdroj moci, jehož existenci nelze přírodvědeckými methodami prokázat (tzv. božská autorita, auctoritas divina). V některých případech (např. u římskokatholické církve) jsou církevními stanovami – kanonickým právem – ukládány povinnosti i nečlenům [podle zásady Semel Catholicus – semper Catholicus (Jednou katholík – navždy katholík)].

Na církve nelze proto pohlížet jako na zvláštní druh spolků, ale jsou to právnické osoby sui generis. V praxi však ministerstvo vnitra postupovalo velmi benevolentně a běžně církve a jiné náboženské společnosti, které nesplňovaly přísná kritéria pro registraci na ministerstvu kultury, jako občanská sdružení registrovalo. Navíc ve světě jsou církve běžně za spolky považovány[1].

V souvislosti s trestem exkomunikace vzniká v moderním sekulárním a právním státě otázka po legitimitě církevní moci.

Podle militantních antiklerikálů je v rozporu s ústavním právem samotné ustanovení can. 1311 CIC 1983, podle něhož má církev má "vrozené a vlastní" právo trestat věřící, kteří spáchali zločin. To prý odporuje ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod: "Jen zákon [rozuměj světský] stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Obdobně čl. 40 Listiny: "Jen [světský] soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy." Ve slutečnosti je takový výklad čl. 39 Listiny fatální nepochopením smyslu této právní normy. "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem" znamená, že to nemůže stanovit nařízení. Nikoliv to, že Církev si pro své potřeby nemůže nějaká jednání stíhat. Stát má monopol na omezování osobní svobody, to však neznamená, že má monopol i na jiné tresty. Obdobně je nepochopením čl. 40 Listiny: "Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy." To znamená, že tak nemůže rozhodovat správní úřad. Pouze soud může uložit vězení, pouze nezávislý tribunál může v konečné instanci uložit majetkový trest. To však neznamená, že Církev nemůže uložit pokutu v první instanci.

Konstatovat protiústavnost je tedy absurdní. Myšlenka, že stát má monopol na trestní právo, je nepodložená. Trestat může každá osoba: manželka podat žádost o rozvod, zaměstnavatel zločince propustit, politická strana přestupce vyloučit. Tak i Církev může svého člena potrestat tak, jak uzná za vhodné. Závěr, že extense církevního soudnictví do oblasti trestního práva, třebaže toliko in nomine, je prima facie protiústavní, tudíž neobstojí.

Formalistický výklad CIC považuje za velmi sporné, zda je legitimní, aby jakákoli církev definovala příslušnost věřících bez ohledu na jejich vůli a nedovolovala jim církev opustit, a to ani v případě, že byli exkomunikováni. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je příslušnost k církvi ex lege a bezvýjimečně dobrovolná. Jakákoli církev, jejíž stanovy brání věřícímu z církve platně a účinně vystoupit, je tudíž nezákonná a s ohledem na ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny ("Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.") rovněž neústavní. Ve skutečnost z Církve může každý vystoupit.

V souladu se zákonem nejsou ani ta ustanovení kanonickoprávních procesních předpisů, jimiž je založena povinnost svědka – bez ohledu na jeho příslušnost k církvi – dostavit se na předvolání před církevní soud (can. 1549), nehledě na to, že CIC 1983 dovoluje platně soudit na straně žalované i osobu, jež sama členem církve není. Ve skutečnosti se jedná o lex imperfecta: Církev nemůže nesplnění této povinnosti jakoliv účinně sankcionovat.

Vposledku je nutno uvést, že podle militantních antiklerikálů nejsou v souladu se zákonem ani některé tresty ukládané duchovním a řeholníkům: ačkoli podstoupení takového církevního trestu je zásadně dobrovolné, lze hodnotit např. trest zákazu nebo příkazu pobývat na určitém místě nebo území (tj. případně i inkarcerace, cf. can. 1336 § 1 odst. 1 CIC 1983) jako nepřípustný zásah do ústavně zaručené svobody pohybu a může být i trestným činem omezování nebo zbavení osobní svobody. Takový výklad však zcela pomíjí jeho dobrovolnost a nevynutitelnost a ve svém důsledku by vedl k neliberálnímu zákazu sadomasochistických salónů.

Z toho, co bylo uvedeno, tedy militantní antikleriálové dospívají k závěru, že římskokatholická církev je neústavní, zákony České republiky porušující náboženskou organisací, a pouze tisíciletá tradice chrání tuto církev před úředním zákazem. Ve skutečnosti si Církev stejně jako kterýkoliv jiný spolek může stanovit cokoliv, je na státu, aby posoudil, co bude vynucovat a co nikoliv. Navíc je Církev subjektem mezinárodního práva veřejného, takže její rozhodnutí jsou rozhodnutími, s nimiž stát zachází v rámci mezinárodního práva soukromého.

Vizte též

• náboženská společnost

Další odkazy

• kritika konkordátů (anglicky)