Právo: Porovnání verzí

Verse z 4. 11. 2005, 17:05

Právo (v objektivním smyslu) je soubor právních norem, tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů.

Právem v širším slova smyslu je každý takový soubor pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát. V právním státě má stát mocenský monopol, tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva. Pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani církevní právo, právem v užším smyslu nejsou.

Zvláštní postavení v tomto smyslu má smluvní právo. Stát umožňuje, aby smluvníci platné právo smlouvou rozšířili – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné právní normy (zásada pacta sunt servanda). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z theoreticko-právního hlediska.

Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo (šaría) a v některých působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo místo státu kmeny nebo kmenové svazy.

Subjektivní a objektivní právo

Neboť český výraz právo je mnohoznačný, rozlišuje se v právnické terminologii právo na objektivní a subjektivní.

Subjektivní právo znamená právo, které někomu svědčí nebo může svědčit (např. právo na důchod, právo přednosti v jízdě apod.), kdežto objektivní právo je právo jako takové, tzn. právní řád, platné právo.

Pro subjektivní právo někteří právní theoretici používají termínu oprávnění, avšak tento výraz někteří nepokládají za zcela synonymní a šťastně zvolený, neboť některým asociuje představu, že oprávnění bylo někým uděleno, kdežto subjektivní právo může být inherentní – vrozené (např. právo na život nebo právo na zabezpečení ve stáří).

Někdy se též v právních textech setkáváme s pojmem subjektivní povinnost; protože však povinnost nemůže být nikdy objektivní v tom smyslu jako právo, je to hyperkorektní, nesprávný usus; pleonasmus. Vhodné je naopak spojovat povinnost s adjektivem právní, čímž se odliší právem vynutitelná povinnost od povinnosti obecné, např. morální.

Definice subjektivního práva

Ačkoli se jedná o základní, intuitivně chápaný pojem, nalézt formálně přesnou a vyčerpávající definici subjektivního práva je obtížné.

Někdy se subjektivní právo vykládá jako přípustná, nikoli však povinná modalita jednání: právo zúčastnit se valné hromady akciové společnosti svědčí mimo jiné všem akcionářům, ale není jejich povinností: neúčast není pokládána za delikt v právním smyslu a akcionář nemůže být za absenci nijak postižen. Naopak pro členy představenstva akciové společnosti bývá účast na valné hromadě povinná, není to tedy jejich subjektivní právo, ale právní povinnost; podobně v zemích, kde je zavedeno tzv. povinné volební právo, nejde již o subjektivní právo, ale toto právo se stává volební povinností.

Takové definice, ač jsou v literatuře časté, nepostihují však velmi širokou třídu subjektivních práv, kterým žádná rozpoznatelná volitelná modalita jednání neodpovídá: subjektivní právo věřitele na vrácení splatného dluhu je fakticky právní povinností dlužnou věc přijmout, neboť jinak by se věřitel dostal do prodlení, za něž by musel nést sankční důsledky. Přesto je vztah věřitele k dlužníkovi jistě správné označovat za právo, nikoli za povinnost.

Přesnější by patrně bylo definovat subjektivní právo reversně jako situaci existence právní povinnosti, která oprávněné osobě svědčí; těžkopádnost takové definice je ovšem patrná na první pohled.

Soukromé a veřejné právo

Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na právo veřejné a právo soukromé. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.

Charakteristickým znakem veřejného práva je, že právní vztahy jím upravené jsou asymetrické a nerovné (vrchnostenské), odpovídající vztahu stát–občan. Typickým veřejným právem je právo na sociální zabezpečení: sociální dávky může požadovat pouze fysická osoba, jsou vypláceny ze státního rozpočtu a o jejich výši rozhoduje správní úřad ve správním řízení rozhodnutím, jež je správním aktem. Není-li občan s rozhodnutím správního úřadu spokojen, může požádat o jeho přezkoumání soud, který o jeho návrhu rozhodne ve správním soudnictví.

Naproti tomu soukromoprávní vztahy charakterisuje symetrie a rovnost účastníků. Příkladem je právo na náhradu škody nebo právo na mzdu za vykonanou práci. V řízení o takovém nároku jsou obě strany v rovnoprávném postavení, žádná z nich není oprávněna něco druhé straně autoritativně nařizovat, a v případě sporu rozhoduje soud v občanskoprávním řízení.

Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.

Hmotné a procesní právo

Subjektivní práva se rozlišují na práva hmotná a procesní. Obdobně se člení i právo objektivní.

Hmotné právo stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. Procesní právo popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v občanskoprávním řízení nebo ve správním řízení. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.

Příkladem hmotněprávního kodexu je občanský zákoník, příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu vlastnického práva (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit).

Procesní práva jsou upravena např. v občanském soudním řádu, příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve).

Absolutní a relativní práva

Absolutním (subjektivním) právem se rozumí právo, které oprávněnému nezakládá právní vztah k určité osobě, ale působí vůči všem (erga omnes): příkladem jsou věcná práva.

Relativní subjektivní právo je takové, které vytváří právní vztah mezi oprávněným a jednou nebo několika dalšími osobami: např. právo na náhradu škody spojuje poškozeného s jedním nebo několika škůdci, vůči jiným osobám nepůsobí.

Absolutní a relativní práva se v theorii rozlišují i u veřejných práv: příkladmo právo na starobní důchod je relativní (důchod není oprávněnému povinen vyplácet každý, ale jen příslušný zákonem k tomu stanovený úřad), kdežto svoboda shromažďování je absolutní: nikdo nesmí druhému bránit v pokojném shromažďování.

Pro úplnost je nutno uvést, že u základních práv se kategorie absolutní/relativní užívá i v dalším smyslu: absolutní základní právo je takové, které nelze omezit ani zákonem (např. právo nebýt vystaven mučení), zatímco relativní základní právo omezeno za jistých okolností být může (např. svoboda projevu).

Šablona:Externí

• Vojtěch Cepl: Prameny práva