Občanský zákoník: Porovnání verzí

Aktuální verse z 3. 8. 2015, 16:16

Občanský zákoník je základní zákon upravující soukromé právo hmotné, tj. občanské právo. Je jedním z nejdůležitějších právních předpisů každého kontinentálního právního řádu.

Význam

Přestože byly postupně přijímány další kodexy, upravující podrobněji další dílčí odvětví soukromého práva, zejména obchodní zákoník, zákoník práce a zákon o rodině, občanský zákoník zůstává i pro tato odvětví subsidiárním předpisem, jehož právní normy se uplatní v případě, že zvláštní úprava o dané věci mlčí. Některá obecná ustanovení občanského zákoníku (např. pravidla pro počítání času) nacházejí místo i v právu veřejném.

Pendentem občanského zákoníku v právu processním je občanský soudní řád.

Jednotlivé občanské zákoníky

Myšlenka upravit celý korpus práva uceleným souborem zákonů je velmi stará (vizte např. Corpus iuris civilis císaře Justiniana ze 6. století), účelného naplnění došla však až pod vlivem idejí osvícenství počátkem 19. století. Snaha po komplexní kodifikaci soukromého práva se naopak vyhnula zemím angloamerické právní kultury, protože je právo tvořeno na základě precedentů (case law) a vznik rozsáhlých kodexů nemá tradici. Výjimkou je Skotsko, které dodnes subsidiárně používá nekodifikované římské právo.

Německo

Prvním občanským zákoníkem vůbec je Codex Maximilianeus bavaricus civilis z roku 1756. Přes svůj latinský název byl psán německy. Byl zrušen až BGB. Pruské Allgemeines Landrecht (ALR) z roku 1792; účinné od 1. 6. 1794. ALR nebylo příliš úspěšné, protože vykazovalo nízkou míru abstrakce.

Legislativně o něco méně úspěšný než ostatní občanské zákoníky je obsáhlý občanský zákoník německý (Bürgerliches Gesetzbuch, zkratka BGB) z r. 1896, jemuž je vytýkána přílišná složitost a obtížná srozumitelnost. Přípravné práce započaly přijetím Lex Miquel-Lasker z 20. prosince 1873. 1. kommisse v letech 1874–1888 připravila první návrh. Byl široce kritisován, zejména největším právníkem té doby, Otto Friedrichem von Gierkem. Rakouský právník Anton Menger dokonce napsal Das bürgerliches Recht und die besitzlosen Volksklassen. V letech 1890–1895 působila 2. kommisse, která připravila 2. návrh (Entwurf). Měla 11 stálých členů – právníků – a 12 ostatních členů – neprávníků. Jejím předsedou byl Gottlieb Planck.^[1] Poslanci říšského sněmu návrh 2. kommisse schválili ve znění pozměňovacích návrhů jako 3. návrh v roce 1896.

Francie

Prvním dodnes platným občanským zákoníkem z tohoto období je francouzský napoleonský Code civil français (zvaný též Code Napoléon; česká zkratka CC) z r. 1804. Jeho autorem je Jean-Jacques-Régis de Cambacérès, ale podílel se na něm i osobně Napoléon. Předsedou komise, která zasedala v druhé polovině roku 1801, byl Jean-Etienne-Marie Portalis. Tento zákoník inspiroval přijímání obdobných legislativních děl v dalších zemích, např. v Nizozemí.

Rakousko a české země

České soukromé právo se ve středověku řídilo českým právem obyčejovým. To bylo sebráno v právních knihách, zejména o městském právu. Subsidiárně se používalo římské právo. V roce 1709 byly zřízeny první kodifikační komisse, které měly po vzoru Corpus iuris civilis sebrat veškeré právo, soukromé i veřejné. Výsledek však byl neuspokojivý. V roce 1753 Marie Theresie zřídila novou komissi, jejímž výsledkem byl Codex Theresianus z roku 1766. Panovnice tento pokus odmítla s tím, že "Zákon není učebnice."

Bylo rozhodnuto zákoník zkrátit a přepracovat. Hortenova osnova byla předložena v roce 1771. Přestože byl do komisse přivolán baron Karl Anton von Martini, práce byly v roce 1776 přerušeny. Důvodem bylo to, že se nová kodifikace měla nejprve vyzkoušet v jedné zemi a až poté zavést v celém soustátí. Práce se opět urychlily s nástupem Josefa II. Ten rozhodl zavádět jednotlivé díly zákoníku postupně. Za vlády Leopolda II. byla jmenována nová komisse. Výsledek její práce byl v roce 1797 zaveden v západní Haliči.

Titulní stránka ABGB

Následoval Všeobecný zákoník občanský (ABGB) vydaný 1. června 1811 s účinností od roku 1812.

Za první republiky bylo rozhodnuto přijmout zcela nový občanský zákoník. Důvodem byla snaha o odstranění právního dualismu Čech a Slovenska a to, že authentickým jazykem ABGB byla němčina. Proto byla připravena osnova československého občanského zákoníku z roku 1937 (= úplné znění 1369 paragrafů; senátní tisk č. 425), která však nestačila být schválena.

Po roce 1945 byly kodifikační práce zrychleny. V roce 1948 byla vyhlášena "právnická dvouletka". Kodifikační odbor ministerstva spravedlnosti byl zřízen 1. září 1948. Tzv. střední občanský zákoník byl přijat 25. října 1950 jako zákon č. 141/1950 Sb. Byl ještě celkem kvalitní, komercialisovaný, ale vycházel již z tzv. "užší koncepce" občanského práva. Hlavními deformacemi středního občanského zákoníku bylo zúžené pojetí věci, rozlišování druhů vlastnictví a opuštění zásady superficies solo cedit. Celkově negativní bylo zjednodušení právní úpravy, z čehož vyplývalo nejasné postavení mnoha právních vztahů.

Úpadek českého občanského práva dosáhl svého vrcholu přijetím občanského zákoníku z roku 1964, zákona č. 40/1964 Sb. „Československý občanský zákoník z roku 1964 byl nejradikálnějším kodexem v celém východním bloku a nejradikálnějším předpisem socialistické právní kultury, jediný 'vskutku revoluční' občanský zákoník ve střední Evropě v průběhu celého 20. století, odmítající 'tradiční západní kontinentální právní doktrínu' a přinášející do práva 'nového ducha'...“ ^[2] Opuštění římskoprávní terminologie mají na svědomí Zdeněk Kratochvíl, Stanislav Stuna st. a jim podobní.[1] Pod jejich vlivem byly zavedeny například pojmy "bezpodílové spoluvlastnictví", "osobní užívání", "omezení převodu nemovitostí", "občanská výpomoc" etc. Závazky (obligationes) byly přejmenovány na "služby" a značně deformovány. Byla zrušena komercialisace občanského zákoníku a opuštěno mnoho základních principů občanského práva. Některé tradiční instituty byl vráceny již novelou č. 131/1982 Sb., zbytek novelou č. 509/1991 Sb., jejímž inspiračním zdrojem byl střední občanský zákoník. Jako zajímavost je možné udat, že OZ 1964 měl v původní verzi pouze 510 paragrafů (kvalitní občanské zákoníky jich mívají obvykle 1500-2400), což se limitně blíží nejkratšímu občanskému zákoníku všech dob, mongolskému z roku 1963, který jich měl pouze 407.^[3]

V roce 2008 byl po osmi letech prací^[4] vytvořen nový občanský zákoník z pera Karla Eliáše a Michaely Zuklínové a vystaven k připomínkovému řízení veřejnosti. Parlament jej nakonec schválil 3. února 2012, účinnosti nabyl 1. ledna 2014.

USA

Výjimkou v anglosaském právu je stát Louisiana, který je hrdý na svůj občanský zákoník z roku 1825. Jeho autory jsou Edward Livingston, Peter Derbigny a Louis Casimir Moreau-Lislet.

Švýcarsko

Řetěz klassických kodifikací dlouhého 19. století uzavírá Švýcarsko a jeho Zivilgesetzbuch (ZGB) z roku 1907, hlavní inspirační model pro nový občanský zákoník (NOZ), jehož 5. částí, která formálně stojí mimo, je Obligationenrecht (OR). Autorem ZGB je Eugen Huber, který ho připravil mezi lety 1892–1904. ZGB nabyl účinnosti v roce 1912 a byl za Atatürka recipován v Turecku.

Kanada

Druhou výjimkou v anglosaském právu je kanadský stát Québec, který má moderní občanský zákoník z roku 1991 (Code civil du Québec, CCQ). Práce na něm začaly v roce 1955. Jeho hlavním autorem byl Paul-André Crépeau (1926–2011).

Nizozemí

Vysoce inspirativním je nový nizozemský občanský zákoník (Nieuw Burgerlijk Wetboek, NBW), který nabyl účinnosti 1. ledna 1992. Jeho hlavním autorem je Eduard Maurits Meijers.

Rusko

Za cara žádný občanský zákoník neexistoval. Pravzorem všech kommunistických občanských zákoníků se tak stal až OZ z roku 1922. Ten byl v roce 1964 nahrazen novým kodexem.[2] Nový občanský zákoník RF začal být vydáván v roce 1994. Právo k nehmotným statkům bylo vydáno v roce 2006. Na Ukrajině platil Гражданский кодекс Украинской ССР z roku 1963.

Právní odvětví upravená v českém občanském zákoníku

Platný občanský zákoník 40/1964 Sb., jenž prošel počátkem 90. let rozsáhlou novelisací, je pokládán za provisorní, z mnoha hledisek nevyhovující právní předpis. Snahy po nové právní úpravě však zdržovaly neshody, zda vyjít z tradičního modelu ABGB (takový návrh nakonec vypracoval na Právnické fakultě Západočeské university v Plzni tým pod vedením Karla Eliáše, nebo zachovat kontinuitu se zažitou, byť nevyhovující úpravou stávající.

Na rozdíl od původních občanských kodexů, které si daly za cíl pojmout veškeré soukromé právo, neobsahuje dnešní občanský zákoník úpravu obchodních vztahů (tu přenechal obchodnímu zákoníku z r. 1991), rodinné právo (zákon o rodině z r. 1963), pracovní právo (zákoník práce z r. 1965), spolkové právo (zákon o sdružování občanů z r. 1990), nadační právo (zákon o nadacích a nadačních fondech z r. 1997) ani úpravu svěřenství (trustů), jejichž vznik dnešní český právní řád neumožňuje.

Dnešní občanský zákoník se člení na obecnou část, v níž jsou obsažena nejobecnější ustanovení (např. o počítání času nebo o právních úkonech) a dále vymezení subjektů práv, fysických a právnických osob, a na část zvláštní, která se dále dělí na výklad o věcných právech a o právech závazkových. Zvláštní postavení má úprava dědického práva.

Poznámky pod čarou

1. ↑ http://dlib-pr.mpier.mpg.de/m/kleioc/0010/exec/bigpage/%22183236_00000001%22
2. ↑ Kühn, Z. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 66
3. ↑ ROZEHNAL, Aleš, a kol. Obchodní právo. Plzeň : Aleš Čenek, 2014. ISBN 978-80-7380-524-1. S. 41
4. ↑ http://pravni.nazory.cz/obcanske-pravo/navrh-noveho-obcanskeho-zakoniku/

Prameny a literatura

• Jiří Švestka et al.: Občanský zákoník. Komentář I–II. C. H. Beck, Praha 2009, 2. ed., 2526 pp.
• Karel Eliáš et al.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář 1–2. Linde, Praha 2008, 2640 pp., ISBN 978-80-7201-687-7
• Ilona Schelleová a Karel Schelle: Civilní kodexy 1811–1950–1964. Doplněk, Brno s. d. [1993], 602 pp.
• Valentin Urfus: Historické základy novodobého práva soukromého. Římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy. C. H. Beck / SEVT, Praha 1994, 135 pp.
• Lenka Bezoušková: Nabytí vlastnického práva k movité věci od neoprávněného podle neměcké právní úpravy a návrhu občanského zákoníku. In Právní rozhledy 7/2009, pp. 246–252; na p. 247 a v poznámce pod čarou č. 13 je o historii BGB.

Vizte též

• Všeobecný zákoník občanský
• Nový občanský zákoník
• Evropský občanský zákoník

Další odkazy

• vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937 a jeho důvodová zpráva
• vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1950 a jeho důvodová zpráva
• vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1964 a jeho důvodová zpráva
  • osnova novely č. 131/1982 Sb.
  • osnova novely č. 509/1991 Sb.
• První strana CC (PNG)
• První strana BGB (PNG)
• §§ 1–1296 BGB (anglicky)
• CCQ (anglicky)
• článek o struktuře NBW (anglicky)
• Anton Friedrich Justus Thibaut: Über die Nothwendigkeit eines allgemeinen bürgerlichen Rechts für Deutschland. Mohr und Zimmer, Heidelberg 1814 (německy)
• Гражданский кодекс РСФСР 1922 г. (DOC) – vzor všech kommunistických občanských zákoníků