Trestný čin: Porovnání verzí

Verse z 4. 10. 2005, 23:07

Trestný čin (lat. crimen, angl. crime, criminal offence, fr. crime, něm. Verbrechen, Straftat) je podle všech právních řádů nejzávažnější zaviněné protiprávní jednání. Příkladem trestného činu je vražda.

Druhy trestných činů

• Zločin (anglicky felony)
• Přečin (anglicky misdemeanour) je méně závažné protiprávní jednání něž zločin. Některým právním řádům (včetně českého) tento institut chybí, v jiných (jako například v kommunistickém Československu) tento delikt není považován za trestný čin.
• Přestupek je nejméně závažným deliktem. Obvykle bývá považován za pouhý správní delikt.

Od trestného činu je třeba odlišovat rovněž delikty soukromoprávní, např. prodlení se zaplacením dluhu, způsobení škody nebo zásah do práva na ochranu osobnosti. Souběh trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti není vyloučen, nedochází k němu však automaticky; obecně lze říci, že zatímco každý trestný čin, jímž byla někomu způsoben škoda, zakládá rovněž právo poškozeného na její náhradu, opačně to neplatí, neboť podmínky pro vznik trestní odpovědnosti jsou přísnější: Ani miliardový dluh fysické osoby po splatnosti nemusí být trestným činem; takto posuzován by byl jedině v případě, že by dlužník věděl již v době, kdy si částku vypůjčil, že ji nebude schopen splatit, a dopustil by se tedy podvodu. Podobně zdaleka ne každý zásah do práva na ochranu osobnosti je trestným činem pomluvy.

Formální a materiální pojetí trestného činu

Definice trestného činu, v některých právních řádech vyjádřená explicite, v jiných ponechaná doktríně, může vycházet ze dvou základních pojmových znaků trestného činu. V tomto smyslu se rozlišují komplementární principy formálního a materiálního pojetí trestného činu, které zakotvují pojmové vymezení (definici) trestného činu v daném právním řádu a které proto patří k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého státu.

Materiální pojetí trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány ty skutky, které jsou pro společnost reálně škodlivé. Jejich podřazení konkrétním skutkovým podstatám je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Materiální pojetí se uplatňuje např. v anglickém právu, které akcentuje roli soudu při rozhodování o vině, a bývá obvyklé i v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních rozsudků. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo sovětské. Do extrému toto pojetí zašlo v nacistickém Německu (Roland Freisler). Na území České republiky se materiální pojetí prosadilo trestním zákonem z r. 1950, který platil až do r. 1961.

Formální pojetí trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; společenská škodlivost určitého jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata, a konkrétní nebezpečnost skutku (materiální znak) slouží jen jako korektiv, k němuž se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální. Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň právní jistoty a není tak snadno zneužitelné jako materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a soud) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, postupují podle zásady oportunity. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém kontitentální právní kultury.

Platný trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb.) představuje smíšený formálně-materiální model. Z materiálního pojetí předchozího údobí si tento kodex podržel obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. výtržnictví), požadavek naplnění formálních znaků skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem.

Připravovaný trestní zákoník zásadu materiálního pojetí úplně opouští a po více než půlstoletí vrací do českého práva formální pojetí trestného činu. Proti této změně se však objevil poměrně silný odpor a počítá se i s variantou, že se ryze formální pojetí trestnosti neprosadí.

Dělení trestných činů

Vedle základního a ne ve všech právních řádech uplatňovaného dělení trestných činů na zločiny, přečiny, popř. přestupky, lze trestné činy lze dělit podle řady dalších kritérií a hledisek, z nichž uvádíme dvě nejpodstatnější:

Úmyslné trestné činy (jichž je většina), jsou ty, jejichž spácháním pachatel buď o dosažení deliktního následku usiloval, nebo byl minimálně srozuměn s tím, že nastane, zatímco u nedbalostních trestných činů postačuje, že pachatel buď věděl, že škodlivý následek může způsobit, ale bez přiměřeného důvodu očekával, že k němu nedojde, anebo to nevěděl, přestože to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl.

Trestné činy poruchové jsou ty, které zákonem chráněný zájem (tzv. objekt trestného činu) přímo porušují (např. krádež, útisk, znásilnění apod.), zatímco trestné činy ohrožovací jsou škodlivé již tím, že vytvářejí nebezpečnou situaci, aniž by muselo dojít ke konkrétním škodlivým důsledkům - typicky šíření poplašné zprávy, vystavení nepravdivého potvrzení nebo výroba a držení padělatelského náčiní. Často se v této souvislosti diskutuje o správnosti trestní represe držitelů "většího než malého" množství drogy.

Šablona:Viztéž

• zásada nullum crimen sine lege
• trestní řízení
• úmysl
• nedbalost