Promlčení: Porovnání verzí

Verse z 9. 11. 2005, 07:37

Promlčení je právní institut občanského práva, který chrání dlužníka před vymáháním starých pohledávek; v souladu s obecnou právní zásadou vigilatibus iura musí věřitel přikročit k vymáhání své pohledávky včas, jinak může dlužník s úspěchem namítnout promlčení a závazku se tak jednou provždy zprostit. Dlužník však musí námitku promlčení v řízení u soudu sám aktivně vznést, soud není oprávněn přihlédnout k promlčení z vlastní vůle.

Promlčují se všechna majektová práva s výjimkou vlastnictví a právních vztahů z trvajících vkladů na vkladních knížkách a běžných účtech. Výkladové spory vznikají v otázce, promlčí-li se právo na zadostiučinění v penězích v případě sporů o ochranu osobnosti. Dříve soudy toto právo pokládaly za promlčitelné, avšak Nejvyšší soud se přiklonil k názoru, že jde dvou povahou o osobnostní právo, které se nepromlčuje.

Promlčecí doba (nesprávně, ale tradičně nazývaná promlčecí lhůtou) počíná běžet dnem, kdy věřitel může svou pohledávku poprvé vykonat (tzv. actio nata) a její délku upravuje český právní řád značně komplikovaným, nejednotným způsobem. Dále uváděný přehled je proto neúplný a nemusí být zcela přesný ani z hlediska možnost zvláštní, odchylné úpravy jednotlivých případů:

1. Obecná promlčecí doba je tříletá, v obchodních věcech čtyřletá. Tato základní promlčecí doba platí pro většinu závazků.
2. Odpovědnost za náhradu škody se promlčuje po dvou letech ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, kdo za ni odpovídá a - jak dovodila judikatura - byl schopen aspoň zhruba určit její výši.
3. Vedle této, tzv. subjektivní lhůty, musí být nárok uplatněn i v tzv. objektivní lhůtě, jež počíná běžet už dnem vzniku škody. Ta je obecně tříletá, v případech úmyslného zavinění škody desetiletá a u škody na zdraví se neuplatní vůbec.
4. Zvláštním způsobem je upravena škoda způsobená korupčním jednáním a škoda způsobená nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: v těchto případech je subjektivní lhůta tříletá, objektivní desetiletá.
5. Na právo na vydání bezdůvodného obohacení se rovněž vztahuje dvojí lhůta, přičemž subjektivní lhůta je obecně dvouletá, objektivní tříletá, v případě úmyslného bezdůvodného obohacení desetiletá.
6. Roční promlčecí doba se vztahuje na závazky z přepravy.
7. Práva z věcného břemene se promlčují, nejsou-li vykonávána po dobu deseti let.
8. Práva přiznaná úředním rozhodnutím (např. rozsudkem soudu) se promlčují za deset let od vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Objevily se spory o to, jak řešit případy, kdy je tímto rozhodnutím rozhodnutí správního úřadu, jež podle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu musí být vykonáno v tříleté lhůtě; Ústavní soud však judikoval, že i práva z takových rozhodnutí se promlčují po deseti letech.
9. Uzná-li dlužník písemně svůj dluh, promlčuje se pohledávka za deset let od tohoto právního úkonu; v obchodních věcech se za uznání dluhu považuje i faktické jednání dlužníka směřující k plnění, zejména uskutečnění splátky.
10. Nároky na náhradu škody ze vztahů mezi obchodní společností, jejími společníky a statutárními orgány se zpravidla promlčují v pětileté promlčecí době.

Promlčecí doba se zastavuje (staví) dnem, kdy je právo uplatněno u soudu nebo úřadu způsobilého je přiznat (typicky: kdy soudu dojde žaloba), a po dobu tohoto řízení neběží.

V obchodních vztazích lze promlčecí dobu smluvně prodloužit až na 10 let, zatímco v občanských věcech se ustanovení o promlčení považují za kogentní.

Po uplynutí promlčecí doby nelze (k námitce dlužníka) promlčené právo přiznat, avšak to neznamená, že by přestávalo existovat: mění se na tzv. naturální obligaci. Dlužník nadále nemusí plnit, ale pokud přesto dluh splní, není věřitel povinen toto přijaté plnění vrátit - nejedná se tedy o bezdůvodné obohacení.

Od promlčení je třeba odlišovat preklusi (hmotněprávní zánik práva), jež má podobné účinky, ale na rozdíl od promlčení k ní soud přihlíží z úřední povinnosti a prekludované právo zaniká zcela, tzn. neexistuje dále ani ve formě naturální obligace. Prekluse práva však není obecná, dochází k ní jen v zákonem stanovených případech.