Promlčení
Promlčení je právní institut občanského práva, který chrání dlužníka před vymáháním starých pohledávek; v souladu s obecnou právní zásadou vigilatibus iura musí věřitel přikročit k vymáhání své pohledávky včas, jinak může dlužník s úspěchem namítnout promlčení a závazku se tak jednou provždy zprostit. Dlužník však musí námitku promlčení v řízení u soudu sám aktivně vznést, soud není oprávněn přihlédnout k promlčení z vlastní vůle.
Promlčují se všechna majektová práva s výjimkou vlastnictví a právních vztahů z trvajících vkladů na vkladních knížkách a běžných účtech. Výkladové spory vznikají v otázce, promlčí-li se právo na zadostiučinění v penězích v případě sporů o ochranu osobnosti. Dříve soudy toto právo pokládaly za promlčitelné, avšak Nejvyšší soud se přiklonil k názoru, že jde dvou povahou o osobnostní právo, které se nepromlčuje.
Promlčecí doba (nesprávně, ale tradičně nazývaná promlčecí lhůtou) počíná běžet dnem, kdy věřitel může svou pohledávku poprvé vykonat (tzv. actio nata) a její délku upravuje český právní řád značně komplikovaným, nejednotným způsobem. Dále uváděný přehled je proto neúplný a nemusí být zcela přesný ani z hlediska možnost zvláštní, odchylné úpravy jednotlivých případů:
- Obecná promlčecí doba je tříletá, v obchodních věcech čtyřletá. Tato základní promlčecí doba platí pro většinu závazků.
- Odpovědnost za náhradu škody se promlčuje po dvou letech ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, kdo za ni odpovídá a - jak dovodila judikatura - byl schopen aspoň zhruba stanovi její výši.
- Vedle této, tzv. subjektivní lhůty, musí být nárok uplatněn i v tzv. objektivní lhůtě, jež počíná běžet už dnem vzniku škody. Ta je obecně tříletá, v případech úmyslného zavinění škody desetiletá a u škody na zdraví se neuplatní vůbec.
- Zvláštním způsobem je upravena škoda způsobená korupčním jednáním a škoda způsobená nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: v těchto případech je subjektivní lhůta tříletá, objektivní desetiletá.
- Na právo na vydání bezdůvodného obohacení se rovněž vztahuje dvojí lhůta, přičemž subjektivní lhůta je obecně dvouletá, objektivní tříletá, v případě úmyslného bezdůvodného obohacení desetiletá.
- Roční promlčecí doba se vztahuje na závazky z přepravy.
- Práva z věcného břemene se promlčuje, není-li vykonáváno po dobu deseti let.
- Práva přiznaná úředním rozhodnutím (např. rozsudkem soudu) se promlčují za deset let od vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.
- Uzná-li dlužník písemně svůj dluh, promlčuje se pohledávka za deset let od tohoto právního úkonu; v obchodních věcech se za uznání dluhu považuje i faktické jednání dlužníka směřující k plnění, zejména uskutečnění splátek.
- Nárok na náhradu škody ze vztahů mezi obchodní společností, jejími společníky a statutárními orgány se zpravidla promlčují v pětileté promlčecí době.
Promlčecí doba se zastavuje (staví) dnem, kdy příslušná žaloba dojde soudu, a po dobu soudního řízení neběží.
V obchodních vztazích lze promlčecí dobu smluvně prodloužit až na 10 let, v občanských věcech se ustanovení o promlčení považují za kogentní.
Po uplynutí promlčecí doby nelze (k námitce dlužníka) promlčené právo přiznat, avšak to neznamená, že by přestávalo existovat: mění se na tzv. naturální obligaci. Dlužník nadále nemusí plnit, ale pokud přesto dluh splní, není věřitel povinen toto přijaté plnění vrátit - nejde o bezdůvodné obohacení.
Od promlčení je třeba odlišovat preklusi (hmotněprávní zánik práva), jež má podobné účinky, ale na rozdíl od promlčení k ní soud přihlíží z úřední povinnosti a prekludované právo zaniká zcela, tzn. neexistuje dále ani ve formě naturální obligace. Prekuse práva však není obecná, dochází k ní jen v zákonem stanovených případech.
