Poslanecká sněmovna: Porovnání verzí

Verse z 8. 11. 2008, 11:57

Poslanecká sněmovna (PSP) je dolní komora českého Parlamentu. Tvoří ji 200 poslanců volených ve všeobecných volbách na funkční období čtyř let.

Někdy se Poslanecká sněmovna označuje jako "Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky", to je však zcela redundantní: žádný jiný orgán poslaneckou sněmovnu nemá a česká Ústava hovoří pouze o Poslanecké sněmovně. Od této delší formy je odvozena rovněž příliš dlouhá zkratka PSP ČR, kterou Sněmovna pro své označování používá.

Název "Poslanecká sněmovna" by se s ohledem na její jedinečnost měla psát vždy s velkým počátečním písmenem; naproti tomu ve slově "sněmovna", které není přesným označením tohoto orgánu, je velké písmeno nepovinné.

Pravomoci

Jako dolní komora Parlamentu se Poslanecká sněmovna podílí rozhodující měrou na přijímání zákonů; Senát funguje pouze jako korektiv a ačkoli má právo vetovat kterýkoli zákon s výjimkou státního rozpočtu a státního závěrečného účtu, v případě převážné většiny zákonů Senát tohoto svého práva nevyužívá a do legislativního procesu se nezapojuje.

Standardně jsou návrhy zákonů Poslanecké sněmovně předkládány vládou, zákonodárná iniciativa přísluší však mimo jiné i každému jednotlivému poslanci nebo skupině poslanců: kvalita takových předloh, zejména v případě častých a nesystémových novelisací komplexních kodexů, byla však v minulosti mnohokrát kritisována a od této praxe se proto postupně upouští.

Poslanecká sněmovna může vedle schvalování zákonů přijímat usnesení, ta však bývají proklamativní, neboť kromě zákonem stanovených případů nemají právní závaznost.

Významné pravomoci příslušejí Sněmovně při kontrole vlády, které vyslovuje na počátku jejího funkčního období důvěru a poté může kdykoli vyvolat její demisi, vysloví-li jí nedůvěru. Každý poslanec má právo kteréhokoli člena vlády interpelovat.

Sněmovna spolu se Senátem, na společné schůzi, volí presidenta republiky.

Sněmovna je oprávněna zřizovat vyšetřovací komise, které mají vyšetřovací pravomoci odpovídající orgánům činným v trestním řízení. Tato možnost byla sice již několikrát využita (např. v případě hledání viníků neúspěchu České republiky v mezinárodní arbitráži týkající se TV Nova), žádné vyšetřování však doposud nepřineslo hmatatelné výsledky, proto se vytvořilo obecné povědomí, že zřízení vyšetřovací komise znamená, že problém se "zamete pod koberec". V jiných zemích, např. v USA, jsou naproti tomu parlamentní vyšetřovací komise velmi obávané a efektivní.

Vedle toho má Poslanecká sněmovna některé nestandardní pravomoci, např. kontrolovat zpravodajské služby nebo volit členy různých veřejných orgánů (např. Rady pro rozhlasové a televisní vysílání). Právě tato její poslední pravomoc vyvolává kontroverse, neboť soudy vycházejí z judikaturně podepřeného stanoviska, že nejsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí komor Parlamentu a jejích orgánů. Neboť však jde fakticky o individuální správní akty, svědčí dotčeným osobám právo na soudní přezkum z ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Schvalování zákonů

Dle Ústavy je ke schválení zákona třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členů Sněmovny, přičemž komora je usnášeníschopná, je-li jich přítomna nejméně třetina. Ve zvláštních případech stanovených Ústavou (vyhlášení válečného stavu, vyslání ozbrojených sil mimo území České republiky, pobyt ozbrojených sil jiných států na státním území, účast České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je členem) je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů Sněmovny. K přijetí ústavního zákona či mezinárodní smlouvy, jíž se některá část státních pravomocí přenáší na na mezinárodní organizaci či instituci, je ke schválení ve Sněmovně potřeba tří pětin všech poslanců.

Ustavení a rozpuštění Sněmovny

Sněmovna zahajuje svou činnost po volbách z iniciativy presidenta, který svolá její zasedání.

Rozpuštěna může být presidentem, a to ve vyjmenovaných případech:

1. vláda nezíská na třetí pokus její důvěru
2. Sněmovna se neusnese do tří měsíců o návrhu zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry
3. zasedání sněmovny je dle Ústavy přerušeno "po dobu delší, než je přípustné"
4. Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší dobu než tři měsíce usnášeníschopná

Rozpuštění Poslanecké sněmovny není přípustné v posledních třech měsících jejího funkčního období.

Od r. 1997 se vedou polemiky o tom, že uvedený výčet možností není dostatečný a neumožňuje rychlé vypsání nových voleb v případě, že jejich výsledek neumožňuje sestavit vládu. Zatím však žádné řešení v tomto směru přijato nebylo.

Jednání Sněmovny

Veškerá činnost Poslanecké sněmovny se řídí jejím jednacím řádem, jenž je vydán ve formě zákona a obsahuje velmi detailní procedurální pravidla, která se stala vzorem pro jednací řády mnoha dalších veřejnoprávních i soukromoprávních kolektivních orgánů. Základní pravidla pro činnost Poslanecké sněmovny vyplývají přímo z Ústavy.

Zasedání Sněmovny svolává prezident republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicáty den po dni voleb. Zasedání jsou stálá (lze je však na omezenou dobu přerušit, maximálně však na 120 dní) a člení se do jednotlivých schůzí. Ty trvají různě dlouho, od několika minut v případě, že není schválen pořad jednání, po několik týdnů, výjimečně i měsíců. Na jedné schůzi se obvykle projedná 100–200 bodů. V době přerušení zasedání může předseda Poslanecké sněmovny nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před stanoveným termínem. Učiní tak vždy, požádá-li jej o to prezident republiky, vláda nebo nejméně pětina členů komory.

Schůze Sněmovny a jejích orgánů jsou zásadně veřejné, veřejnost však může být v zákonem stanoveným případech z určitého jednání nebo jeho části vyloučena. Neveřejná jsou ze zákona zasedání týkající se disciplinárních záležitosti, zasedání mandátového a imunitního výboru, organisačního výboru, vyšetřovacích komisí a zasedání podvýborů.

Orgány a poslanecké kluby

V čele Poslanecké sněmovny stojí předseda a proměnný počet místopředsedů.

Sněmovna zřizuje stálé komise a výbory, jejichž počet není rovněž přesně stanoven. Jednací řád stanoví pouze povinnost ustavit mandátový a imunitní výbor, petiční výbor, organisační výbor, rozpočtový výbor a volební výbor. Výbory mohou podle potřeby zřizovat podvýbory. Dočasný charakter mají vyšetřovací komise.

Poslanci sdružení v jednotlivých politických stranách se mohou sdružovat v poslaneckých klubech. Těm vedle hmotného zajištění (např. zvláštní jednací místnosti, automobily, sekretariáty apod.) přiznává jednací řád i určité procedurální výhody, např. jejich předsedové smějí v rozpravě vystoupit přednostně před řadovými poslanci.

Poslanecká imunita

Poslanci jsou po dobu výkonu svého mandátu chráněni velmi širokou imunitou, jež se vztahuje na jejich trestné činy i přestupky. Přestupky poslanců řeší sama Sněmovna prostřednictvím svého mandátového a imunitního výboru, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání poslance, musí to schválit plénum Sněmovny. Není-li poslanec vydán, je jeho stíhání pro daný skutek navždy vyloučeno, a v důsledku aplikace zásady beneficia cohaesionis jsou navždy beztrestní i jeho případní spolupachatelé.

Za projevy na půdě Sněmovny nejsou poslanci trestně odpovědní vůbec.

Poslanecké výsady jsou v České republice tradičně zneužívány a bývají předmětem časté veřejné kritiky. Ačkoli tradičním smyslem imunity, jež je dnes mnohými pokládána za archaický institut, má být ochrana před persekucí oposice ze strany vlády, Sněmovna nevydává své členy ke stíhání ani pro běžnou trestnou činnost (způsobení dopravní nehody pod vlivem alkoholu).

Naopak poslanec Miroslav Sládek (SPR–RSČ) byl v r. 1997 vydán k trestnímu stíhání pro politický projev týkající se Česko-německé deklarace, tedy za jednání, které imunitou chráněno být mělo.

Třebaže všechny politické strany bez výjimky – zejména v předvolebním období – prohlašují, že se zasadí o omezení poslanecké imunity, Sněmovna společně se Senátem při hlasování takové návrhy pravidelně zamítá.

Historie

Poslanecká sněmovna přímým pokračováním České národní rady, která byla dne 1. ledna 1993 v souvislosti s rozpadem federace přejmenována. Protože politické strany nominovaly ve volbách v červnu 1992 své špičky převážně do federálního (tj. českosloveného) parlamentu, Federálního shromáždění, které po rozpadu federace bez náhrady zaniklo, vznikla netypická situace, že členové zákonodárného sboru České republiky představovali vesměs "druhou ligu" stranické politiky. Ve Sněmovně tak nepůsobili například Miroslav Grebeníček, Zdeněk Jičínský, Josef Lux, Václav Klaus, Ivan Kočárník, Valtr Komárek, Miroslav Macek, Miloslav Ransdorf a další přední představitelé tehdejší politiky. Volby v r. 1996, v nichž ze 200 poslanců obhájilo mandát pouze 78, tuto nestandardní situaci zvrátily.

V dosavadní historii se Poslanecká sněmovna vyznačuje poměrně značnou stabilitou. Ze všech jejích období bylo kratší než čtyřleté zatím pouze jedno, v letech 1996–1998.

Vizte též

• Senát

Další odkazy

• Oficiální stránky