Censura

Přejít na: navigace, hledání

Censura, vulgárně cenzura (angl. censorship, fr. censure, něm. Zensur), je pravomoc udělená právní normou, zejména zákonem, od osoby veřejného práva, především státu nebo státní náboženské společnosti, doporučovat (tj. schvalovat) k vytištění nebo k jinému veřejnému šíření autorské dílo (předběžná censura, v českých zemích do roku 1848), nebo jeho šíření naopak zakazovat, reprobovat a trestat (následná censura, v českých zemích od roku 1848 dodnes).

V širším smyslu znamená censura jakékoli omezení možnosti sdělovat informace, bez ohledu na to, kým a na základě jaké pravomoci je vykonávána. Striktně vzato se však o censuru jedná pouze tehdy, jde-li o výkon veřejné moci.

Encyclopaedia Britannica definuje sloveso censurovat jako: "to act so as to change or suppress speech or writing that is condemned as subversive of the common good".[1] Za Pražského jara bylo jasně stanoveno: "Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky."[2][3]

Římské právo

Latinské sloveso censēre znamená "posoudit, doporučit, odhadnout".[4] Šestý král Servius Tullius (578–535) v rámci ústavních reforem zavedl census, kdy král jako nejvyšší úředník měl právo a povinnost zjistit počet občanů a na základě jejich majetku jim vyměřit práva a povinnosti, zejména daňové. Kromě majetku se přihlíželo k občanské zachovalosti, takže dbali na veřejné mravy (regimen morum). Mohli udělit tyto tresty: vyloučení ze senátu (senatu movere), vyloučení z jezdeckého stavu (equum adimere) a vyloučení z kmene (tribu movere) k vřazení mezi prosté Římany (aerarii).

V roce 510 př. n. l. po vyhnání králů a založení republiky tento úřad přešel na konsuly. V roce 443 př. n. l. byl zřízen nový úřad (magistratus) 2 censorů. Příčinou byla snaha patriciů zabránit plebejům pořádat census. Nicméně již v roce 351 př. n. l. byl censorem zvolen plebejec a zákon z roku 339 př. n. l. dokonce stanovil, že aspoň jeden z censorů musí být plebejec. V roce 131 př. n. l. byli poprvé oba censoři plebejci.

Předběžná censura

Pojem "censura" v původním smyslu znamenal souhlas s publikací udělovaný církevním úřadem: Nihil obstat. Imprimatur. (Nic nepřekáží. Budiž tištěno.) V katholických státech se stala povinnou usnesením tridentského koncilu v roce 1545 a 1546.[5]

Za Marie Theresie byla censura postátněna. Dvorský dekret ze dne 22. února 1795 censurní předpisy kodifikoval. Zásadní změnu přinesla zevrubná instrukce pro censory ze září 1810. Vědecké publikace se vymanily z censury, ale muselo se jednat o původní výzkum, nikoliv o pouhé kompiláty. Censura byla v českých zemích zrušena dne 15. března 1848 (pouze pro tisk; nikoliv pro divadlo) a již nikdy nebyla obnovena.

Následná censura

Tiskový dozor (1848–1968)

Dnes se censura obvykle chápe v opačném smyslu, tzn. jako zákaz publikace nebo veřejného projevu. Establishmentu byla neomezená svoboda tisku proti srsti. Proto v letech 1848–1968 existoval zvláštní, původem rakouský, systém tiskového dozoru, který ve výsledku fungoval do značné míry obdobně jako předběžná censura, avšak autora nechránil před následnou censurou, která je v systému předběžné censury de iure vyloučena. Vzhledem k ústavnímu zákazu předběžné censury a její faktické neexistenci, začal být pojem "censura" používán v běžném jazyce pro censuru následnou.

První omezení svobody tisku byla zavedena již prozatímním předpisem z 31. března 1848. Byla prohloubena císařským patentem č. 161/1849 ř. z. a tiskovým řádem č. 122/1852 ř. z. Definitivní úprava byla přijata tiskovým zákonem č. 6/1863 ř. z., který byl zrušen až zákonem č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů. Tiskový dozor byl stanoven v § 17 al. 1: "Tiskař jest povinen, odevzdati exemplář každého listu neb sešitu periodického spisu hned když jej počne rozdávati neb rozesílati, úřadu bezpečnosti toho místa, kde spis se vydává a v místech, kde jest státní zástupce, také státnímu zástupci, exemplář pak každého jiného spisu tištěného, který od toho dle §u 9 není osvobozen a neobsahuje více než pět archů tištěných, alespoň 24 hodin před rozdáváním neb rozesíláním. Spisy tohoto druhého spůsobu mohou se však s přivolením úřadu bezpečnosti, potažmo státního zastupitelství, rozdávati neb rozesílati i dříve, než projde 24 hodin."

"S censurou nelze stotožňovati instituci předkládání povinných exemplářů úřadu bezpečnosti a návladnictvu státnímu, kteréž dle tiskového zákona z r. 1852 musilo se státi tři dny, při tiskopisech periodických jednu hodinu před vydáním nebo rozesláním spisu. Takové dodání povinných exemplářů může ovšem dle okolností míti tentýž účinek, jako censura, když totiž správa státní může provésti konfiskaci závadného spisu ještě před jeho vydáním nebo rozesláním; předpisův o censuře daných nelze však v tomto případě užiti."[6]

Závazek následné censury je dán i mezinárodními úmluvami:[7]

  1. pařížská úmluva ze dne 4. května 1910 o tom, kterak potírati rozšiřování necudných publikací, vyhlášená pod č. 116/1912 ř. z. a recipována pod vyhláškou MZV č. 184/1922 Sb. z. a n.
  2. ženevská úmluva ze dne 12. září 1923 o potlačování obchodu s necudnými publikacemi a jejich rozšiřování, vyhlášená pod č. 96/1927 Sb. z. a n.

Za první republiky NS ČSR svým rozhodnutím ze dne 6. dubna 1922, sp. zn. Kr II 499/21, potvrdil rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudu ze dne 17. března 1910, sp. zn. Kr III 5/10, že při trestných činech spáchaných obsahem tiskopisu, začíná trestnost činu jako pokusu i pro redaktora odevzdáním díla, jež má být rozmnoženo, do tisku, ačkoliv šlo o pouhé vytištění povinných výtisků a ačkoliv bylo dílo poté zabaveno. Za druhé republiky v prosinci 1938 vláda rozhodla, že místo konfiskovaných textů v novinách už nadále nesmějí být bílá místa. Tím se až do roku 1968, kdy byl zrušen, stal tiskový dozor pro čtenáře nenápadným.

Po nastolení kommunismu byl tiskový dozor značně zpřísněn. Starý tiskový zákon byl nahrazen zákonem č. 94/1949 Sb., o vydávání knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, a zákonem č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů, který byl proveden vyhláškou ministerstva informací a osvěty č. 39/1951 Ú. l., kterou se vydávají tiskové předpisy. Následná censura byla upravena v § 3 odst. 2 vyhlášky: „Tiskárna je povinna odevzdat jeden exemplář každé tiskoviny zároveň s počátkem jejího rozšiřování okresnímu prokurátorovi a okresnímu národnímu výboru, v jejichž obvodě byla tiskovina vytištěna.“ a § 12 odst. 1: „Okresní národní výbor může zakázat rozšiřování tiskovin, jejichž obsah není v souladu s obecným zájmem.“ Pro zvýšení effektivnosti tiskového dozoru byla vládním usnesením č. 17/1953 a s účinností od 1. srpna 1953 po sovětskému vzoru Glavlitu zřízena Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD).[8]

Autoři Ústavy 1960 – „socialistické“ ústavy (Zdeněk Jičínský a spol.) přišli na rafinovanou methodu, jak účinně omezit lidská práva, která se komunistickému režimu nehodila do krámu. Čl. 28, který upravoval svobodu projevu, stanovil, že svoboda projevu se zaručuje pokud je „v zájmu pracujícího lidu“. Co je v zájmu pracujícího lidu, určovala podle čl. 4 KSČ.

Jedním z výsledků reformního processu bylo přijetí nového tiskového zákona, č. 81/1966 Sb. Jeho cílem bylo povýšit dosavadní nepřehledné podzákonné předpisy na zákon.[9] Tento zákon přežil dobu kommunismu a byl nahrazen až zákonem č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), na Slovensku dokonce až zákonem č. 167/2008 Z. z., o periodickej tlači a agentúrnom spravodajstve a o zmene a doplnení niektorých zákonov (tlačový zákon). Tím byl konečně naplněn požadavek Pražského jara: "Zákon č. 81/1966 Sb. musí být zcela přepracován a vytvořen zákon úplně nový."[10]

Tiskový zákon přejmenoval HSTD na Ústřední publikační správu. Tiskový dozor byl upraven v § 17 odst. 2: "Ústřední publikační správa zajišťuje, aby v hromadných informačních prostředcích nebyly uveřejněny informace, které obsahují skutečnosti tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Obsahuje-li informace takovou skutečnost, pozastaví Ústřední publikační správa její uveřejnění, popřípadě rozšiřování." a odstavci 4: "Je-li obsah informace v rozporu s jinými zájmy společnosti, upozorní na to Ústřední publikační správa šéfredaktora a vydavatele." Proti rozhodnutí ÚPS byl opravný prostředek ke krajskému soudu.

Pražské jaro a normalisace (1968–1989)

V období tzv. Pražského jara v r. 1968 byl uzákoněn zákaz censury (§ 17 zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku[11]), avšak jeho účinnost byla po invasi zákonem č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, pozastavena; tímto zákonem byl zároveň zřízen Úřad pro tisk a informace jako nový úřad následné censury, vybavený značnými pravomocemi. "Cenzoři se již do redakcí nevrátili; moc volila další, efektivnější formy řízení."[12]

ÚTI (zákonem č. 180/1980 Sb., o zřízení Federálního úřadu pro tisk a informace, přejmenován na FÚTI) a ČÚTI, zřízený § 2 odst. 2 kompetenčního zákona, nebyl úřadem tiskového dozoru, nýbrž zpravodajskou službou sui generis; v jeho působnosti nebyl dozor nad věcmi (texty), nýbrž sledování lidí.

V jiných oblastech, např. ve filmu, v divadle nebo v hudbě, se stále uplatňovala předběžná censura; známý byl systém tzv. "přehrávek", kdy kapela musela své skladby určené k veřejné produkci nejprve přehrát před zvláštní komisí, která posoudila jejich ideologickou nezávadnost. Kuriosní je, že v jedné z těchto přehrávkových komisí působil pozdější předseda sněmovní Komise pro sdělovací prostředky (a poté vedoucí Úřadu Rady ČR pro rozhlasové a televisní vysílání), poslanec za ČSSD Miloslav Kučera.

V systému následné censury nabývá významu autocensura (angl. self-censorship), o níž hovoříme, když zásah do zamýšleného díla učiní sám jeho autor, např. z obavy před represí. Byla zvláště intensivní po roce 1968; v roce 1990 byla podstatným způsobem zmírněna, když byl k 31. 7. 1990 zrušen FÚTI zákonem č. 166/1990 Sb. ze dne 7. května 1990.[13][14]

Současnost (po r. 1989)

Podle ustanovení čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je censura nepřípustná. Tento ústavní imperativ má však pouze vertikální účinek, tj. pouze na politickou censuru; předběžná "censura" je běžně praktikována církvemi u náboženských textů, ministerstvem školství ve vztahu k učebnicím, radou pro reklamu u přípustného obsahu reklamních informací atp. Censuru v širším smyslu vykonávají rovněž soukromí vlastníci medií a lze pod ni podřadit např. i selektivní odstraňování textů v internetových diskusích. V těchto všech případech však o censuře ve vlastním smyslu slova nelze hovořit, protože autorům těchto děl nic nebrání publikovat svá díla jinde či jinak; právo omezit publikaci je tu podloženo vlastnictvím nebo kontrolou media a nelze se proto s úspěchem dovolat ústavněprávního zákazu censury.

Zatímco předběžná censura v České republice neexistuje, jiná je situace u následné censury mediálními radami ohledně obsahu pořadů. Ta v ČR zůstává tíživá, ačkoliv správní soudy zhusta censurní rozhodnutí zrušují[15], např. NSS ve svém rozhodnutí ve věci ČT v. RRTV ze dne 19. června 2008, čj. 7 As 20/2007-61. Censura je zásahem do svobody projevu, s níž je neslučitelná. Varovným případem tak je rozhodnutí ÚS ve věci Ladislav Froněk v. ČR ze dne 2. října 2001, U 35/24 SbNU 525, sp. zn. II. ÚS 435/01, jakož i další existence verbálních přečinů.

Censurní praktiky jsou průvodním znakem totalitních režimů, které zpravidla nepovolují žádné neschválené veřejné projevy (např. ani improvisace při divadelním představení). V demokratické společnosti by k takovým zásahům docházet nemělo, faktem však je, že vlastníci medií často uplatňují restriktivní praxi, v níž zohledňují zájmy významných inserentů. V České republice tak bývají potlačeny nepříznivé informace např. o podniku Sazka, o automobilce Škoda, o společnosti ČEZ apod. Zvláštní pozornost zasluhují v tomto směru tiskoviny vydávané městy nebo městskými částmi, které, ačkoli jsou financovány z veřejného rozpočtu, přinášejí pouze informace svědčící vítězné místní straně nebo koalici; oposice v těchto mediích málokdy dostane prostor.

Církevní právo

Censura je též nápravný trest – souhrnný název pro tři nejpřísnější církevní tresty, směřující k nápravě (resp. vynucení poslušnosti) odsouzeného:

  1. exkomunikace
  2. interdikt
  3. suspense

Vizte též

Prameny a literatura

Další odkazy

Citováno podle "https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Censura&oldid=17964"