Právo

Přejít na: navigace, hledání

Právo je pojem, který se na rozdíl od angličtiny používá ve dvojím pojetí:

  1. v objektivním smyslu (anglicky law) je to druh normativního systému – soubor právních norem, tj. příkazů, zákazů a dovolení (obecně pravidel), jimiž právotvorné společenství upravuje přípustné jednání a vzájemné vztahy svých členů a
  2. v subjektivním smyslu (anglicky right) je to oprávnění osoby nějak se chovat, více vizte v článku oprávnění.

Tento článek pojednání o právu v objektivním slova smyslu.

Podstata práva

Právem se zabývá vědní obor zvaný jurisprudence. Výsledkem jeho poznání je právní nauka (lat. doctrina). Vládnoucí theorií práva je fikční. Friedrich Karl von Savigny (1779–1861) tvrdil, že právo je umělý konstrukt, který nemá odraz v společenské realitě. Jeho opponent, Otto Friedrich von Gierke (1841–1921), je autorem organické theorie. Podle ní je právo pouhým odrazem reálně existujících společenských vztahů, které by existovaly i samy, bez práva. Podle něho ideální stát je synthesou Genossenschaften (horizontálních sdružení) a Herrschaften (vertikálních sdružení). Václav Klaus užitečnost horizontálních sdružení popírá a množství vertikálních sdružení se snaží minimalisovat.

Dovolenost

Jedním z ústředních pojmů práva je dovolenost. Asi nejlépe ji kategorisuje islámský právní systém:

  • povinné (angl. obligatory)
  • chvályhodné (angl. commendable)
  • dovolené (angl. permissible)
  • nedoporučené (angl. despised)
  • nedovolené (angl. not permitted)

Dělení práva

Právem v širším slova smyslu je každý soubor pravidel (normativní systém); jsou jím např. i pravidla, která platí mezi vězni v téže cele. Právem v užším slova smyslu jsou však pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát. Podle etatistů, kteří neuznávají jiné veřejnoprávní entity než stát (např. náboženské společnosti či obce), má v právním státě stát mocenský monopol, tzn. pouze stát smí prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva.[1] Podle nich pravidla, která stát nevynucuje, např. zvyky, morálka (křesťanské Desatero), pravidla slušného chování (etiketa), ale ani církevní právo, právem v užším smyslu nejsou. Ve skutečnosti existují systémy jako lex mercatoria.

Zvláštní postavení v tomto smyslu má smluvní právo. Stát umožňuje, aby smluvníci platné právo smlouvou rozšířili – výhradně však na vzájemné vztahy – a dodržování uzavřené smlouvy pak vynucuje stejně jako jiné právní normy (zásada pacta sunt servanda). Z hlediska jednoho právního pojetí jsou ustanovení smluv přímo právem, z hlediska druhého je právem pouze povinnost dodržovat smluvní povinnosti; tento spor má však význam pouze z theoreticko-právního hlediska.

Právo prošlo složitým historickým vývojem. Státní mocenský monopol a pojetí práva v podobě, jakou známe z České republiky, je poměrně pozdním a nikoli universálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí náboženské právo (šarīʿa) a v některých působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo místo státu kmeny nebo kmenové svazy.

Subjektivní a objektivní právo

Jako objektivní právo je označováno veškeré právo zabezpečované (resp. vynucované) státem. Zodpovídá tedy otázku quid iuris, "co je po právu", "co je právo" (v objektivním smyslu). Oproti tomu subjektivní právo (právo ve smyslu subjektivním) je pouze právo vyměřené objektivním právem vůči konkrétnímu (právnímu) subjektu. Subjektivní právo tudíž zodpovídá otázku, zda subjektu náleží či nenáleží určité objektivní právo, tedy zda se subjekt dle objektivního práva smí či nesmí chovat určitým způsobem, zda má či nemá (k určitému chování) oprávnění. (Pojmy "subjektivní právo" a "oprávnění" bývají v právnické literatuře často ztotožňovány.)

Soukromé a veřejné právo

Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí, které je užíváno i v České republice, člení na veřejné právo a soukromé právo. Obdobné dělení se týká i subjektivních práv, proto hovoříme např. o "subjektivním veřejném právu". Hranice mezi veřejným a soukromým právem však není zcela zřetelná a často vznikají spory o to, je-li určitý vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.

Kontravalence veřejného a soukromého práva se promítá i do charakteru příslušných právních předpisů: zatímco veřejnoprávní předpisy (např. trestní zákon) obsahují vesměs kogentní právní normy, od nichž není přípustné se odchýlit ani dohodou stran, soukromoprávní předpisy (typicky občanský zákoník) obsahují z větší části dispositivní právní normy, které dávají stranám smluvní volnost. Dohodnou-li se smluvní strany jinak, než stanoví zákon, má tato dohoda před zákonem přednost.

Hmotné a procesní právo

Právo (objektivní i subjektivní) se dělí na právo hmotné (angl. substantive law) a procesní (angl. procedural law). Hmotné právo stanoví, jaká práva a povinnosti komu příslušejí. Procesní právo popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v občanskoprávním řízení nebo ve správním řízení. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl.

Příkladem hmotněprávního kodexu je občanský zákoník, příkladem hmotného práva subjektivního právo nebýt rušen při výkonu vlastnického práva (a odpovídající hmotněprávní povinnost vlastníka při výkonu jeho vlastnického práva nerušit).

Procesní práva jsou upravena např. v občanském soudním řádu, příkladem je právo žalobce navrhovat důkazy pro svá tvrzení (a zároveň povinnost tak pod sankcí ztráty sporu učinit, pokud ho k tomu soud vyzve).

Právo a právníci

Právem se zabývají právníci. Ty lze cum grano salis rozdělit do těchto kategorií:

  1. soudci a jiní úředníci – mají pravomoc rozhodovat
  2. akademici – právo vědecky zkoumají
  3. praktici – na základě výsledků akademie pro své klienty / zaměstnavatele usilují o příznivé rozhodnutí úředníků. Liší se podle specialisace na transakce (= smlouvy) či litigace (= spory).

Vývoj práva v českých zemích po r. 1989

Vývoj českého práva po r. 1989 je charakterisován celkovým úpadkem prestiže práva i právníků. Právo je primárně chápáno jako něco, co si lze koupit.

Tento stav pramení i z toho, že v době před r. 1989 patřili právníci k nejzkompromitovanějším profesím vůbec: soudci byli při rozhodování citlivějších případů závislí na pokynech komunistické strany, advokáti měli obavu efektivně hájit zájmy svých klientů, neboť jim samotným hrozil postih, a prokurátoři byli přímým nástrojem totalitní represe. K očistě justice v polistopadovém období, právě s ohledem na odbornou složitost práva, fakticky vůbec nedošlo, odstraněny byly víceméně jen osoby, které si zadaly se Státní bezpečností (těch však bylo málo, neboť samozřejmou podmínkou výkonu soudcovského nebo prokurátorského povolání bylo členství v komunistické straně a členy strany StB verbovat ke spolupráci až na výjimky nemohla). Prověrky na počátku 90. let 20. století byly zcela formální, vedené zásadou profesní solidarity, takže soudcovský nebo prokurátorský talár si směli ponechat i ti, kteří se prokazatelně a přímo podíleli na komunistickém bezpráví.

Vysoká míra korupce v české justici rovněž k důvěře laické veřejnosti nepřispívá.

Prameny a literatura

  • Zdeněk Kühn: Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Karolinum, Praha 2002
  • Zdeněk Kühn: Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. C. H. Beck, Praha 2005
  • Aleš Gerloch a Jan Tryzna: Nad vázaností soudce zákonem z pohledu některých soudních rozhodnutí. In Právní rozhledy 1/2007, pp. 23–28

Poznámky pod čarou

  1. ↑ Např. Eliška Wagnerová: „Předpokladem řádu v právním státu je státní monopol moci, která má sloužit při prosazování práva k ochraně občanů a zajišťování jejich svobody.“ (§ 42 nálezu Šimsa v. správa vyšetřování StB v Praze)

Vizte též

Další odkazy

Citováno podle "https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Právo&oldid=18531"