Církev

Církev je druh náboženské společnosti. Stricto sensu lze o církvi hovořit pouze u křesťanského náboženství, vzhledem k absenci vhodného termínu se však tohoto pojmu často užívá u jiných náboženství. De lege lata jsou však označovány jako náboženské společnosti.

Výčet

• Orientální církve
  • Východní syrská církev (assyrská) – nestoriáni, perská církev: heterodoxní forma dyofysitismu. Uznávají pouze první 2 ekumenické koncily. Celkem 400 000 věřících v Íránu, Iráku a Sýrii.
  • Východní pravoslavné společenství – miafysité. Uznávají pouze první 3 ekumenické koncily. Celkem 50 000 000 věřících v Ethiopii, Egyptu, Eritreji, Arménii, Indii, Sýrii, Libanonu, Iráku a Turecku.
• Pravoslaví – uznává pouze prvních 7 ekumenických koncilů. Autokefální církve:

  staroslavné východní patriarcháty

  1. cařihradský
  2. alexandrijský – v čele stojí papež
  3. antiošský
  4. jerusalémský
     • sinajské staroslavné arcibiskupství (automní od 1575, potvrzeno 1782)

  ostatní patriarcháty

  1. ruská církev (1589 ustaven patriarchát, 150 let neuznáván)
  2. bulharská církev (patriarchát 919–1018, arcibiskup ohridský autokefální do 1767, arcibiskup turnovský od 1186, 1204 uznán papežem patriarchou, 1235 Východem, 1393 zrušen, 1870 ustaven exarchát, což vedlo ke schismatu, 22. února 1945 ustaven patriarchát)
  3. srbská církev (1346 ustaven patriarchát, 1375 uznán; nezávislá 1879)
  4. rumunská církev (vyhlášena 1864, uznána 1885)
  5. staroslavná gruzínská církev (obnoveno 1917) – v čele stojí catholicos

  arcibiskupství

  1. staroslavná kyperská církev (od 431)
  2. řecká církev (ustavena 1833, uznána 1850)
  3. polská církev (1917)
  4. albánská církev (1917)
  5. církev v českých zemích a na Slovensku

  neuznaná autokefalita

  1. nezávislost na Moskvě: estonská církev (1996 uznána Cařihradem)
  2. nezávislost na Varšavě: ukrajinská církev (1941, dosud neuznána, rozkol po roce 1991: Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (bez hlavy), Ukrajinská autokefální pravoslavná sjednocená církev (bez farností) a Ukrajinská pravoslavná církev – moskevský patriarchát (většinová))
• Katholictví
  • východní círke, v českém prostředí zejména Církev řeckokatholická – blízké pravoslaví
  • Církev římskokatholická
• Protestantství
  • episkopální církve (církve společenství z Porvoo): Církev starokatholická, Anglikánská církev, lutheránské církve (Slezská církev evangelická augsburského vyznání (Poláci), Luterská evangelická církev a. v. v České republice (Poláci; odštěpenci), Evangelická církev augsburského vyznání v České republice (Slováci)) – blízké katholictví
  • unionistické církve (lutheránství + kalvinism, Community of Protestant Churches in Europe – Concorde de Leuenberg): Českobratrská církev evangelická (ČBCE), United Church of Christ, Církev československá husitská (blízká katholictví)
  • reformované církve (kalvinism) – Světová alliance reformovaných církví, United Reformed Church
    • presbyteriánské (puritáni)
    • kongregační (separatisté, liberální, independents nebo congregationalism) – blízké unitářství. Jsou uznávány pouze 2 svátosti: křest a přijímání, ale křest není povinný. Přijímání se koná jednou nebo 2x měsíčně.
  • unitáři
  • Svědkové Jehovovi – nejsou členy Světové rady církví
  • Mormoni – nejsou členy Světové rady církví

Katholická, pravoslavná a orientální církve jsou společně nazývány tradiční (tradicionalistické), protože na rozdíl od protestantů uznávání jako hlavní pramen víry tradici. Na rozdíl od protestantského všeobecného kněžství mají speciální kleriky. V tradičních (episkopálních) církvích mají hlavní roli biskupové, neboť udržují apoštolskou posloupnost (en:apostolic succession). "[U]nie mezi církví augsburského vyznání a církví helvetského vyznání … v posledu vedla takřka k úplnému vytracení luterských sborů a luterství jako takového. České sbory ECAV v ČR silně akcentují nejen Lutherův věroučný, ale i liturgický odkaz: svátost Večeře Páně je vysluhována při každých Službách Božích, jako bohoslužebná kněžská roucha se používají alby, štoly a ornáty v liturgických barvách."[1]

Římskokatholická církev, starokatholická církev a protestantské církve jsou západní, ostatní jsou východní. Liší se tak kulturně, zejména v liturgii.

Odchod z Církve

• rozkol (schisma)
• blud (herese)
• odpadnutí (apostase)

Právní povaha církve

Církev bývá hierarchická, nedemokratická korporace, opírající svou organisaci i činnost o nadpřirozený zdroj moci, jehož existenci nelze přírodvědeckými methodami prokázat (tzv. božská autorita, auctoritas divina). V některých případech (např. u římskokatholické církve) jsou církevními stanovami – kanonickým právem – ukládány povinnosti i nečlenům [podle zásady Semel Catholicus – semper Catholicus (Jednou katholík – navždy katholík)]. Stát nepřiměřenou autonomii církví aprobuje, např. v Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž v. Česká biskupská konference.[2]

Na církve nelze proto pohlížet jako na zvláštní druh spolků, ale jsou to právnické osoby sui generis. V praxi však ministerstvo vnitra postupovalo velmi benevolentně a běžně církve a jiné náboženské společnosti, které nesplňovaly přísná kritéria pro registraci na ministerstvu kultury, jako občanská sdružení registrovalo. Navíc ve světě jsou církve běžně za spolky považovány[3]. Podle Antonína Hobzy: "Církev ve smyslu právním znamená zevně a jednotně organisovanou náboženskou společnost bez ohledu na přesvědčení členů."

V souvislosti s trestem exkomunikace vzniká v moderním sekulárním a právním státě otázka po legitimitě církevní moci.

Podle militantních antiklerikálů je v rozporu s ústavním právem samotné ustanovení can. 1311 CIC 1983, podle něhož má církev má "vrozené a vlastní" právo trestat věřící, kteří spáchali zločin. To prý odporuje ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod: "Jen zákon [rozuměj světský] stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Obdobně čl. 40 Listiny: "Jen [světský] soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy." Ve slutečnosti je takový výklad čl. 39 Listiny fatální nepochopením smyslu této právní normy. "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem" znamená, že to nemůže stanovit nařízení. Nikoliv to, že Církev si pro své potřeby nemůže nějaká jednání stíhat. Stát má monopol na omezování osobní svobody, to však neznamená, že má monopol i na jiné tresty. Obdobně je nepochopením čl. 40 Listiny: "Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy." To znamená, že tak nemůže rozhodovat správní úřad. Pouze soud může uložit vězení, pouze nezávislý tribunál může v konečné instanci uložit majetkový trest. To však neznamená, že Církev nemůže uložit pokutu v první instanci.

Konstatovat protiústavnost je tedy absurdní. Myšlenka, že stát má monopol na trestní právo, je nepodložená. Trestat může každá osoba: manželka podat žádost o rozvod, zaměstnavatel zločince propustit, politická strana přestupce vyloučit. Tak i Církev může svého člena potrestat tak, jak uzná za vhodné. Závěr, že extense církevního soudnictví do oblasti trestního práva, třebaže toliko in nomine, je prima facie protiústavní, tudíž neobstojí.

Formalistický výklad CIC považuje za velmi sporné, zda je legitimní, aby jakákoli církev definovala příslušnost věřících bez ohledu na jejich vůli a nedovolovala jim církev opustit, a to ani v případě, že byli exkomunikováni. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 3/2002 Sb. je příslušnost k církvi ex lege a bezvýjimečně dobrovolná. Jakákoli církev, jejíž stanovy brání věřícímu z církve platně a účinně vystoupit, je tudíž nezákonná a s ohledem na ustanovení čl. 16 odst. 1 Listiny ("Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.") rovněž neústavní. Ve skutečnost z Církve může každý vystoupit.

V souladu se zákonem nejsou ani ta ustanovení kanonickoprávních procesních předpisů, jimiž je založena povinnost svědka – bez ohledu na jeho příslušnost k církvi – dostavit se na předvolání před církevní soud (can. 1549), nehledě na to, že CIC 1983 dovoluje platně soudit na straně žalované i osobu, jež sama členem církve není. Ve skutečnosti se jedná o lex imperfecta: Církev nemůže nesplnění této povinnosti jakoliv účinně sankcionovat.

Vposledku je nutno uvést, že podle militantních antiklerikálů nejsou v souladu se zákonem ani některé tresty ukládané duchovním a řeholníkům: ačkoli podstoupení takového církevního trestu je zásadně dobrovolné, lze hodnotit např. trest zákazu nebo příkazu pobývat na určitém místě nebo území (tj. případně i inkarcerace, cf. can. 1336 § 1 odst. 1 CIC 1983) jako nepřípustný zásah do ústavně zaručené svobody pohybu a může být i trestným činem omezování nebo zbavení osobní svobody. Takový výklad však zcela pomíjí jeho dobrovolnost a nevynutitelnost a ve svém důsledku by vedl k neliberálnímu zákazu sadomasochistických salónů.

Z toho, co bylo uvedeno, tedy militantní antikleriálové dospívají k závěru, že římskokatholická církev je neústavní, zákony České republiky porušující náboženskou organisací, a pouze tisíciletá tradice chrání tuto církev před úředním zákazem. Ve skutečnosti si Církev stejně jako kterýkoliv jiný spolek může stanovit cokoliv, je na státu, aby posoudil, co bude vynucovat a co nikoliv. Navíc je Církev subjektem mezinárodního práva veřejného, takže její rozhodnutí jsou rozhodnutími, s nimiž stát zachází v rámci mezinárodního práva soukromého.

Německo

Podle sdělení prof. Kartena Schmidta z Hamburgu jsou v Německu tradiční církve (bývalé státní, tj. katholická, lutheránská a kalvinistická) považovány za veřejnoprávní korporace. Nové církve (politicky nekorektně "sekty") jsou jednoznačně spolky.

Francie

Od dob odluky církve od státu (1905) se všechy partikulární církve člení na kultovní spolky (associations cultuelles) a kulturní spolky (associations culturelles). Kultovní spolky jsou osvobozeny od daní, ale nesmějí vykonávat jinou činnost než liturgickou, tj. konat obřady. V případě, že tento zákaz poruší, je trestem 60% zdanění veškerých příjmů. Kultovním spolkem je každé biskupství, takže ve Francii je cca 100 katholických kultovních spolků. Vzhledem k laickému charakteru státu se stát do jejich činnosti nijak nevměšuje. Naproti tomu kulturní spolky mohou poskytovat veškeré služby veřejnosti, a to i se ziskem, např. vzdělání či zdravotní péči. Na tuto činnost mohou dokonce dostávat dotace. Kulturních spolků jsou řádově tisíce.

Vzhledem k nebezpečnosti některých nových církví (sekt) byl v roce 2001 přijat zákon About-Picard, který usnadnil rozpouštění kultovních i kulturních spolků. Rada Evropy jej kritisovala a požadovala jeho novelisaci. Vláda odpověděla tím, že jej v praxi neaplikuje.

Československo

Jako německá unionistická církev, byť převážně lutheránská, v ČSR působila Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty č. 209/1924 Sb. z. a n., o novém církevním zřízení Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, byl vydán její statut. Církev byla zlikvidována zákonem č. 131/1948 Sb., o likvidaci právních poměrů německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s účinností od 4. května 1945.

Vizte též

• náboženská společnost
• laický stát

Další odkazy

• Společnost pro církevní právo
  • předpisy konfessního práva 1855–1918
• kritika konkordátů (anglicky)