Promlčení
Promlčení je právní institut soukromého práva, který chrání dlužníka před vymáháním starých pohledávek; v souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura musí věřitel přikročit k vymáhání své pohledávky včas, jinak může dlužník s úspěchem namítnout promlčení a závazku se tak jednou provždy zprostit. Dlužník však musí námitku promlčení v řízení u soudu sám aktivně vznést, soud není oprávněn přihlédnout k promlčení z vlastní vůle. Termínu promlčení se v poněkud jiném smyslu užívá i ve veřejném právu (viz dále).
Obsah
Promlčení v soukromém právu
Promlčují se všechna majektová práva s výjimkou vlastnictví, právních vztahů z trvajících vkladů na vkladních knížkách a běžných účtech a z obchodních smluv uzavřených na dobu neurčitou. Výkladové spory vznikají v otázce, promlčí-li se právo na zadostiučinění v penězích v případě sporů o ochranu osobnosti. Dříve soudy toto právo pokládaly za promlčitelné, avšak Nejvyšší soud se přiklonil k názoru, že jde svou povahou o osobnostní právo, které se nepromlčuje.
Promlčecí doba (nesprávně, ale tradičně nazývaná promlčecí lhůtou) počíná běžet dnem, kdy věřitel může svou pohledávku poprvé vykonat (tzv. actio nata) a její délku upravuje český právní řád značně komplikovaným, nejednotným způsobem. Dále uváděný přehled je proto neúplný a nemusí být zcela přesný ani z hlediska možnost zvláštní, odchylné úpravy jednotlivých případů:
- Obecná promlčecí doba je tříletá, v obchodních věcech čtyřletá. Tato základní promlčecí doba platí pro většinu závazků.
- Odpovědnost za náhradu škody se promlčuje po dvou letech ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, kdo za ni odpovídá a – jak dovodila judikatura – byl schopen aspoň zhruba určit její výši.
- Vedle této, tzv. subjektivní lhůty, musí být nárok uplatněn i v tzv. objektivní lhůtě, jež počíná běžet už dnem vzniku škody. Ta je obecně tříletá, v případech úmyslného zavinění škody desetiletá a u škody na zdraví se neuplatní vůbec.
- Zvláštním způsobem je upravena škoda způsobená korupčním jednáním a škoda způsobená nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: v těchto případech je subjektivní lhůta tříletá, objektivní desetiletá.
- Na právo na vydání bezdůvodného obohacení se rovněž vztahuje dvojí lhůta, přičemž subjektivní lhůta je obecně dvouletá, objektivní tříletá, v případě úmyslného bezdůvodného obohacení desetiletá.
- Roční promlčecí doba se vztahuje na závazky z přepravy.
- Práva z věcného břemene se promlčují, nejsou-li vykonávána po dobu deseti let.
- Práva přiznaná úředním rozhodnutím (např. rozsudkem soudu) se promlčují za deset let od vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Objevily se spory o to, jak řešit případy, kdy je tímto rozhodnutím rozhodnutí správního úřadu, jež podle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu musí být vykonáno v tříleté lhůtě; Nejvyšší soud však judikoval, že i práva z takových rozhodnutí se promlčují po deseti letech.
- Uzná-li dlužník písemně svůj dluh, promlčuje se pohledávka za deset let od tohoto právního úkonu; v obchodních věcech se za uznání dluhu považuje i faktické jednání dlužníka směřující k plnění, zejména uskutečnění splátky.
- Nároky na náhradu škody ze vztahů mezi obchodní společností, jejími společníky a statutárními orgány se zpravidla promlčují v pětileté promlčecí době.
Promlčecí doba se zastavuje (staví) dnem, kdy je právo uplatněno u soudu nebo úřadu způsobilého je přiznat (typicky: kdy soudu dojde žaloba), a po dobu tohoto řízení neběží.
V obchodních vztazích lze promlčecí dobu smluvně prodloužit až na 10 let, zatímco v občanských věcech se ustanovení o promlčení považují za kogentní.
Po uplynutí promlčecí doby nelze (k námitce dlužníka) promlčené právo přiznat, avšak to neznamená, že by přestávalo existovat: mění se na tzv. naturální obligaci. Dlužník nadále nemusí plnit, ale pokud přesto dluh splní, není věřitel povinen toto přijaté plnění vrátit – nejedná se tedy o bezdůvodné obohacení.
Od promlčení je třeba odlišovat preklusi (hmotněprávní zánik práva), jež má podobné účinky, ale na rozdíl od promlčení k ní soud přihlíží z úřední povinnosti a prekludované právo zaniká zcela, tzn. neexistuje dále ani ve formě naturální obligace. Prekluse práva však není obecná, dochází k ní jen v zákonem stanovených případech.
Promlčení ve veřejném právu
O promlčení se hovoří i ve veřejném právu; fakticky má však takové promlčení vlastnosti prekluse, tzn. hmotné právo veřejnoprávním promlčením zaniká. Dichotomii promlčení-prekluse veřejné právo nezná.
Trestní právo
V trestním právu se promlčuje většina trestných činů, kromě nejtěžších, a to v promlčecí době, která závisí na závažnosti trestného činu a činí od tří do dvaceti let. Trestnost jednání pachatele promlčením zaniká. Obdobně se promlčuje výkon trestu.
Promlčecí doba se staví překážkou, pro kterou nebylo možno postavit pachatele z objektivních důvodů před soud, nejčastěji jeho pobytem v cizině, a přerušuje se – tzn. začíná běžet znovu – sdělením obvinění a každým dalším úkonem orgánů činných v trestním řízení, jakož i tím, že pachatel spáchá další stejně závažný nebo závažnější trestný čin.
Přestupkové právo
Odpovědnost za přestupek zaniká po jednom roce od jeho spáchání. Dříve nebylo možné ani stavění, ani přerušení této doby, v r. 2002 byl zákon o přestupcích novelisován tak, že promlčecí doba se staví po dobu trestního řízení o témže skutku. Řízením u správního úřadu, který přestupek projednává, se však promlčecí doba ani nestaví, ani nepřerušuje.
Roční promlčení se obecně pokládá za příliš krátké a je zvažováno jeho prodloužení na tři roky.
Jiné správní delikty
Neboť český právní řád doposud postrádá jednotnou úpravu jiných správních deliktů, než jsou přestupky, je promlčení deliktní odpovědnosti upraveno nejednotně zvláštními zákony. Obecná je pouze lhůta k výkonu rozhodnutí správního úřadu, jež je tříletá.
Daně a daňové řízení
Daňové nedpoplatky se promlčují po šesti letech od splatnosti, s tím, že se tato doba přerušuje úkonem směřujícím k vymožení nedoplatku. K promlčení lze však přihlédnout pouze k námitce daňového dlužníka – což je ve veřejném právu jinak neobvyklá úprava (viz shora). Ke skutečné preklusi práva vybrat nedoplatek pak dochází až po dvaceti letech.
V daňovém řízení je rovněž netypické počítání promlčecích lhůt, neboť začínají běžet až 1. ledna roku následujícího po roce, v němž k předmětné události došlo.
