Trestný čin: Porovnání verzí

Verse z 24. 2. 2014, 10:41

Trestný čin (lat. crimen, angl. crime, criminal offence, fr. infraction, něm. Straftat) je podle všech právních řádů závažné zaviněné protiprávní jednání. Příkladem trestného činu je vražda.

Druhy trestných činů podle podstaty

• mala prohibita – jednání, které je zakázáno zákonem, jinak by trestné nebylo, např. jízda na červenou.
• mala in se – jednání, které je trestné z podstaty věci, např. vražda.

Od trestných činů, příp. přestupků, je třeba odlišovat delikty soukromoprávní, např. prodlení se zaplacením dluhu, způsobení škody nebo zásah do práva na ochranu osobnosti. Souběh trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti není vyloučen, nedochází k němu však automaticky; obecně lze říci, že zatímco každý trestný čin, jímž byla někomu způsoben škoda, zakládá rovněž právo poškozeného na její náhradu, opačně to neplatí, neboť podmínky pro vznik trestní odpovědnosti jsou přísnější: Ani miliardový dluh fysické osoby po splatnosti nemusí být trestným činem; takto posuzován by byl jedině v případě, že by dlužník věděl již v době, kdy si částku vypůjčil, že ji nebude schopen splatit, a dopustil by se tedy podvodu. Podobně zdaleka ne každý zásah do práva na ochranu osobnosti je trestným činem pomluvy.

Zvláštním druhem jsou protistátní (politické) trestné činy (angl. high crimes).

Druhy trestných činů podle závažnosti

1. Přestupek (angl. infraction, fr. contravention, něm. Übertretung, dnes Ordnungswidrigkeit) je nejméně závažným deliktem. Někdy, např. v současné ČR, bývá považován za pouhý správní delikt, nikoli trestný čin.
2. Přečin (angl. misdemeanour, fr. délit, něm. Vergehen) je méně závažné protiprávní jednání něž zločin. Některým právním řádům (včetně českého) tento institut chybí, v jiných (jako například v kommunistickém Československu) tento delikt není považován za trestný čin. Podle § 14 odst. 2 nového trestního zákoníku: „Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.“ (včetně[1]) Podle § 72a odst. 1 trestního řádu může být obviněný až rok ve vazbě.
3. Zločin (angl. felony, fr. crime, něm. Verbrechen):
   1. prostý. Podle § 14 odst. 3 nového trestního zákoníku je zločin úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby nad 5 let. Podle § 72a odst. 1 trestního řádu může být obviněný až 2 roky ve vazbě.
   2. těžký, officiálně zvlášť závažný. Podle § 14 odst. 3 nového trestního zákoníku je to úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby 10 let (včetně[2] nebo [3]) a více. Podle § 72a odst. 1 trestního řádu může být obviněný až 3 roky ve vazbě.
   3. hrdelní, officiálně zločin, za nějž lze uložit výjimečný trest. Kasuistický výčet v § 54 odst. 3 NTZ, když je následek smrt. Podle § 72a odst. 1 trestního řádu může být obviněný až 4 roky ve vazbě.
      1. vražda podle § 140 odst. 3
      2. obecné ohrožení podle § 272 odst. 3
      3. vlastizrada (§ 309)
      4. teroristický útok podle § 311 odst. 3
      5. teror (§ 312)
      6. genocidium (§ 400)
      7. útok proti lidskosti (§ 401)
      8. použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3
      9. válečná krutost podle § 412 odst. 3
      10. persekuce obyvatelstva podle § 413 odst. 3
      11. zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3

Formální a materiální pojetí trestného činu

Definice trestného činu, v některých právních řádech vyjádřená explicite, v jiných ponechaná doktríně, může vycházet ze dvou základních pojmových znaků trestného činu. V tomto smyslu se rozlišují komplementární principy formálního a materiálního pojetí trestného činu, které zakotvují definici (pojmové vymezení) trestného činu v daném právním řádu a které proto patří k nejdůležitějším otázkám trestněprávní politiky každého státu.

Materiální pojetí trestného činu je starší a vychází z požadavku, aby byly jako trestné činy stíhány všechny skutky, které jsou trestuhodné. Jejich podřazení konkrétním skutkovým podstatám je v tomto chápání trestnosti méně významné a skutkové podstaty mohou být proto vymezeny relativně volně až vágně. Čistě materiální pojetí existuje jen málokde.

Formální pojetí trestného činu spočívá na přesném vymezení jednotlivých skutkových podstat; trestuhodnost určitého protiprávního jednání se vyvozuje ze samotného faktu, že byla naplněna daná skutková podstata. Aby nebyla stíhána ta protiprávní jednání, kde by to bylo zjevně neúčelné, smí státní zástupce na základě principu opportunity od takového trestního stíhání upustit. Obecně lze říci, že k formálnímu pojetí trestného činy směřuje celý systém kontinentální právní kultury.

Korektiv materiálního znaku slouží v (post)kommunistických státech pro zachování materiálního pojetí, při zabránění jeho excessům. Někdy se tento model nepřesně označuje jako smíšený formálně-materiální model. Tento model je populární v autoritativních režimech, pro něž je atraktivní jeho flexibilita a obtížná přezkoumatelnost trestních rozsudků. Typickým představitelém takového trestního práva bylo právo sovětské. Do extrému toto pojetí zašlo v nacistickém Německu (Roland Freisler). Ke konkrétní společenské nebezpečnosti skutku se přihlíží v případech, kdy je skutek po formální stránce trestným činem, ale jeho faktická nebezpečnost pro společnost je minimální, takže pak toto protiprávní jednání není považována za trestný čin.

Toto pojetí je modernější, poskytuje vyšší stupeň právní jistoty a není tak snadno zneužitelné jako čistě materiální pojetí trestného činu. Jeho nevýhodu lze spatřovat v tom, že posuzování materiálního znaku trestného činu není obligatorní, ale má funkci pouhého korektivu a orgány činné v trestním řízení (státní zástupce a soud) při rozhodování, zda tento korektiv uplatnit, nemají, na rozdíl od zásady oportunity, pevná vodítka.

Na území České republiky se materiální pojetí prosadilo § 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb., který platil až do r. 1961: „Trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání [= materiální znak], jehož výsledek uvedený v zákoně [= formální znak] pachatel zavinil.“ Trestní zákon č. 140/1961 Sb. v § 3 odst. 1 definici mírně slovně pozměnil: „Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.“ a v odstavci 2 přidal výslovnou právní normu o materiálním korrektivu: „Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.“ V odstavci 4 přidal výkladové pravidlo: „Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.“ Z materiálního pojetí si tak tento kodex podržel obligatorní posuzování nebezpečnosti skutku pro společnost (materiální znak) a vágní vymezení některých skutkových podstat (např. výtržnictví), požadavek naplnění formálních znaků skutkové podstaty je tu však striktní a většina skutkových podstat je definována dostatečně určitým způsobem.

Připravovaný nový trestní zákoník měl materiální pojetí úplně opustit. Proti této změně se však objevil poměrně silný odpor a ryze formální pojetí trestnosti se neprosadilo.^[1] Podle Pavla Šámala je třeba rozlišovat mezi formálním / materiálním pojmem (definicí) trestného činu a formálním / materiálním pojetím trestného činu.^[2] Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. tedy nakonec setrval u tradičního postkommunistického materiálního pojetí, když sice § 13 odst. 1 je postaven na formálním pojetí: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“ nicméně je doplněn o § 12 odst. 2: „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ což je pokus o princip opportunity, nicméně formulovaný jako materiální korrektiv.

V této souvislosti stojí za zmínku rozsudek SCOTUS Kolender v. Lawson, 461 US 352 (1983), který stanovil, že příliš vágně vymezené protiprávní jednání není trestným činem.[4]

Kategorie u trestného činu

1. Objekt trestného činu a předmět útoku
2. Objektivní stránka trestného činu
3. Subjekt trestného činu a osobnost pachatele
4. Subjektivní stránka trestného činu

Podle této marxistické kategorisace, bez níž se nejen angloamerické, ale též kontinentální, právo obejde, je objektem trestného činu předmět ochrany trestním zákonem, předmětem útoku člověk, věc, ale i nehmotný majetek (právo, informace apod.); porušení předmětu útoku je účinkem trestného činu. Objektivní stránka trestného činu zahrnuje především tzv. obligatorní znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi (kausální průběh) a subjektivní stránka trestného činu zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele (zavinění, pohnutka apod.).[5]

Dělení a druhy trestných činů

Vedle základního a ne ve všech právních řádech uplatňovaného dělení trestných činů na zločiny, přečiny, popř. přestupky, lze trestné činy lze dělit podle řady dalších kritérií a hledisek, z nichž uvádíme nejpodstatnější:

Úmyslné (dolosní) trestné činy (jichž je většina) jsou ty, u nichž se vyžaduje, aby pachatel jejich spácháním buď o dosažení deliktního následku usiloval, nebo byl minimálně srozuměn s tím, že nastane, zatímco u nedbalostních (kulposních) trestných činů postačuje, že pachatel buď věděl, že škodlivý následek může způsobit, ale bez přiměřeného důvodu očekával, že k němu nedojde, anebo to nevěděl, přestože to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl. Není-li v trestním zákoně u určitého trestného činu výslovně uvedeno, že k jeho spáchání postačí zavinění z nedbalosti, je vyžadován úmysl (opačný přístup se uplatňuje v přestupkovém zákoně, kde implicite postačuje nedbalostní zavinění).

Trestné činy poruchové jsou ty, které zákonem chráněný zájem (tzv. objekt trestného činu) přímo porušují (např. krádež, útisk, znásilnění apod.), zatímco trestné činy ohrožovací jsou škodlivé již tím, že vytvářejí nebezpečnou situaci, aniž by muselo dojít ke konkrétním škodlivým důsledkům – typicky šíření poplašné zprávy, vystavení nepravdivého potvrzení nebo výroba a držení padělatelského náčiní. Často se v této souvislosti diskutuje o správnosti trestní represe držitelů "většího než malého" množství drogy.

Další kritéria jsou vesměs tradiční a uplatňují se ad hoc:

• násilné trestné činy jsou podskupinou trestných činů, které vyžadují užití násilí (loupež)
• hospodářské trestné činy směřují k obohacení pachatele na úkor podnikatelských výnosů poškozeného (zneužívání informací v obchodním styku)
• vojenské trestné činy mohou být spáchány pouze příslušníky ozbrojených sil (neuposlechnutí rozkazu)
• daňové trestné činy směřují proti zájmu státu na výběru daní (zkrácení daně)
• verbální trestné činy – o oprávněnosti jejichž stíhání se vedou trvalé polemiky – jsou spáchány tím, že pachatel vyjádří trestný názor (podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka) atp.

O blanketních trestných činech se hovoří v případech, že trestní zákon nepodává vyčerpávající popis skutkové podstaty, ale obsahuje tzv. odkazovací ustanovení na jiný právní předpis (např. neoprávněné nakládání s osobními údaji).

Trestní zákoník z roku 1852 v čl. II jasně stanovil: "Od téhož dne počínajíc, má tento zákon trestní, co se týče činů trestných, za zločiny, přečiny nebo přestupky v něm prohlášených, pravidlem býti i tehda, když se jich někdo dopustí tiskopisy." Všechny veřejnoprávní delikty tedy byly trestnými činy. V rámci právnické dvouletky byl přijat trestní zákon soudní (č. 86/1950 Sb.) a trestní zákon správní (č. 88/1950 Sb.). Protože v lidovědemokratické régimu zločiny nejsou, bylo zrušeno rozlišování trestných činů na zločiny a přečiny a přestupky byly vyděleny do zvláštního zákona.

Rozrušování tradičních principů právního řádu dosáhlo vrcholu v letech 1960–1965, v trestním právu konkrétně v roce 1961. Byl zrušen trestní zákon správní zákonem č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku. Přestupky a nově konstruovaná provinění nadále projednávaly místní lidové soudy.

Skutek a útok

Pojem skutek vyjadřuje jednotu a totožnost činu, kdy jsou konkrétním jednáním naplněny znaky skutkové podstaty.[6] Naproti tomu pojem útok vyjadřuje část skutku, kdy tím samým jednáním může být skutková podstata naplněna opakovaně, takže se jedná pouze o jeden skutek, např. trojnásobné neoprávněné přisvojení peněženek 3 různých lidí jsou 3 útoky jednoho skutku krádeže.

Rozlišování mezi skutkem a útokem má velký význam pro definici pokračování v trestném činu, což se pak promítá do promlčení. Podle klassické definice pokračování v trestném činu promlčení počíná běžet až od posledního útoku téhož skutku. Toto klassické pojetí bylo nedomyšleným způsobem změněno novelou č. 265/2001 Sb., kterou se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tato novela do § 12 odst. 12 trestního řádu doplnila právní normu: "Skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak." Tím zrušila rozlišování mezi skutkem a útokem, takže se nyní každý útok promlčuje zvlášť. Tato změna má výraz i v § 37a trestního zákona o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, což je široce kritisováno.[7] Nový trestní zákoník však tuto úpravu recipuje v §§ 45 a 114, což odůvodňuje takto: "Vzhledem k tomu, že se v praxi zatím v podstatě osvědčuje novelizované pojetí nepřípustnosti trestního stíhání ve vztahu k pokračování v trestném činu (srov. § 11 odst. 2 trestního řádu) včetně navazujícího ustanovení § 37a platného trestního zákona o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, přebírá se toto ustanovení upravující postup soudu v případech, kdy se rozhoduje o dílčím útoku takového trestného činu v době, kdy pro jiný dílčí útok byl již obviněný předtím odsouzen."[8]

Trestní politika

Trestní politika je předmětem vášnivých diskussí: "Nelze nic namítat proti trestům za výrobu dětské pornografie a kšeftování s ní, ale zavírat lidi jen za to, že mají doma nějaké, byť sebenechutnější obrázky, tam už končí veškerá sranda a začíná čistý a nefalšovaný fašismus! Není žádný faktický rozdíl v tom, jestli vás zavřou za to, že doma přechováváte dětskou pornografii, nebo za to, že jste poslouchali Londýn či četli samizdaty! Celá problematika se tak posunuje od otázek legislativních a morálních k jediné základní otázce: kde končí PRÁVO společnosti zasahovat do SVOBODY jednotlivce? Osobně jsem vždy zastával mínění, že tam, kde se jeho svoboda přestává jakkoli dotýkat svobody druhých, což je právě tento případ. Zákonodárci v jiných státech jsou však zjevně jiného názoru - možná se vbrzku dočkáme časů, kdy bude v Německu místo Feuchtwangera na hranicích hořet pro změnu dětská pornografie."[9]

Poznámky pod čarou

1. ↑ http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/036schuz/s036079.htm Projev ministra spravedlnosti] při projednávání návrhu trestního zákoníku, sepsaný doc. Pavlem Šámalem.http://plzen.juristic.cz/ktr/62688/kantor/cz]
2. ↑ Pavel Šámal: K problému formálního a materiálního pojetí a pojmu trestného činu v připravované kodifikaci trestního zákoníku. In Právní rozhledy 17/2007, p. 637

Vizte též

• zásada nullum crimen sine lege
• trestní řízení
• úmysl
• nedbalost
• seznam trestných činů