Rehabilitace
Rehabilitace (z lat. rehabilitare = znovu učinit schopným, doslova znovu obléct – cf. angl. redress a fr. redresser) znamená očištění od předchozího odsouzení. Je to postup, jímž se napravuje újma způsobená předchozím rozhodnutím, vydaným podle právních předpisů, které jsou později shledány vadnými.
V České republice proběhly od r. 1918 čtyři hlavní rehabilitační vlny.
Obsah
Rehabilitace po r. 1918
Po skončení 1. světové války byly rozsáhlou amnestií, provedenou nařízením Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918, č. 28/1918 Sb. o amnestii, ex lege prominuty a zahlazeny tresty za velmi širokou třídu trestných činů.
Zákonem č. 8/1918 Sb. bylo zrušeno zabavení jmění podle císařského nařízení č. 156/1915 ř. z. Toto zrušení prováděly z úřední povinnosti soudy, které je předtím nařídily.
Rehabilitace po r. 1945
Po 2. světové válce proběhla rovněž rozsáhlá amnestie, provedená zákonem č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (amnestijní zákon, lex Radomír Luža[1]). Podle tohoto zákona "jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné." Rehabilitace se prováděla v režimu obnovy řízení. Zvláštní rehabilitační úpravu obsahoval rovněž ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl. Vzorem pro tento předpis byl výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 7. června 1939, o udělování beztrestnosti (Říšský zákoník I., str. 1023).
Tento zákon je předmětem kritiky Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft; [2]), neboť na jeho základě bylo amnestováno i poválečné násilí na sudetských Němcích.
Podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů byly dále prohlášeny za neplatné "jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce".
Rehabilitace v období tzv. Pražského jara
První pokus o odčinění komunistického teroru 50. let 20. století probíhal již cca od r. 1958, nelze však hovořit o rehabilitaci v pravém slova smyslu, neboť se vesměs jednalo pouze o podmíněné propuštění politických vězňů.
Skutečná rehabilitace mohla začít až v atmosféře Pražského jara. Zákon č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci v preambuli uvádí:
Odčinění křivd, k nimž v minulosti došlo porušováním zákonnosti na úseku trestního soudnictví, je základním předpokladem pro obnovení obecné a plné důvěry v socialistickou zákonnost a spravedlnost. Zejména je třeba, aby se urychleně dostalo plné rehabilitace občanům, kteří byli odsouzeni a potrestáni jako škůdci socialismu, ač se na zájmech socialistické společnosti trestnou činností neprovinili.
Nelze však odstraňovat akty revoluční zákonnosti, oslabovat či dokonce popírat socialistický právní řád. Rehabilitace nemůže se týkat nepřátel socialistické výstavby, kteří trestnými činy proti republice nebo jinou trestnou činností porušili platné zákony a byli podle nich právem potrestáni.
Rehabilitace probíhala v režimu přezkumného řízení, na návrh odsouzeného nebo jeho příbuzných.
I když se na základě tohoto zákona podařilo zrušit řadu konkrétních nezákonných rozsudků z počátku 50. let, změněná politická situace po vstupu okupačních vojsk nedovolila rehabilitace dokončit. Odsouzení byli od podání návrhu odrazováni a rehabilitační senáty (v jednom z nich působil mj. polistopadový předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský) rozhodovaly zaujatě, v jejich neprospěch.
Tyto rehabilitace nebyly vůbec spojeny s majetkovými restitucemi.
Rehabilitace po listopadu 1989
Rehabilitace obětí totalitního komunistického režimu, jak byla uskutečněna počínaje rokem 1990, byla sice širší než nedokončená rehabilitace předchozí, avšak ani ona nemůže být považována za uspokojivou. Základní problém spočívá v tom, že ex lege se rehabilitovala jen vymezená část trestných činů, v ostatních výrocích zůstaly původní rozsudky v platnosti a odsouzeným byly vyměřeny nové, tzv. zbytkové tresty. Ty političtí vězňové a emigranti, jichž se zbytkové tresty rovněž často týkaly, chápali jako hlubokou osobní urážku a jako důkaz, že polistopadový režim je pouhým pokračováním režimu předchozího. Některé konkrétní rehabilitační kausy se navíc táhly velmi dlouhou dobu – např. disident Vladimír Hučín dosáhl úplné rehabilitace svých činů ze 70. a 80. let 20. století až v r. 2006, na základě nálezu Ústavního soudu.
K dovršení všeho polistopadový režim sice odškodnil – i když nikoli zvlášť štědře – vazbu a věznení rehabilitovaných osob, odmítl však převzít odpovědnost za zrušené tresty propadnutí majetku: postižení se stali pouhými "oprávněnými osobami" a své nároky se museli pokusit vymoci sami na neoprávněných vlastnících jejich majetku, kteří se však u českých soudů ubránili tvrzením, že konfiskovaný majetek nabyli bona fide.
Zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci obsahuje pro rehabilitační řízení poměrně komplikovanou úpravu.
Některé trestné činy byly buď ve všech případech nebo zčásti rehabilitovány ex lege:
- rozvracení republiky
- podvracení republiky
- poškozování státu světové socialistické soustavy
- pobuřování
- zneužívání náboženské funkce
- hanobení republiky a jejího představitele
- hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele
- opuštění republiky
- poškozování zájmů republiky v cizině
- odnětí věci hospodářskému určení
- ohrožení hospodářského tajemství
- neoprávněné nakládání s vynálezem
- ohrožení služebního tajemství
- maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi
- řada dalších, obdobných trestných činů podle starších trestních zákoníků
Rehabilitace se v těchto případech uskutečnila ex officio, odsouzený k tomu nemusel podávat návrh.
U dalších trestných činů, jejich okruh byl ovšem vymezen poměrně úzce, byla možná rehabilitace v přezkumném řízení. Zda původní rozsudek bude zrušen, záviselo ovšem na úvaze soudu; zákonné rehabilitační důvody byly sice pouze demonstrativní, avšak soudy měly tendenci rozhodovat v těchto případech v neprospěch odsouzeného a původní rozhodnutí ponechat v platnosti.
To vyvolalo rostoucí nespokojenost a společenské napětí, proto byl v r. 1993 přijat zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Ten kromě deklarativní úvodní části obsahoval v § 6 úpravu, která možnost dosáhnout rehabilitace v přezkumném řízení rozšířila i na další trestné činy, "prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky".
Aplikace tohoto zákona však narazila na neochotu soudů měnit předchozí komunistické rozsudky; zejména vzhledem k časové odlehlosti předmětných událostí nebyli odsouzení schopni unést důkazní břemeno, když v trestních spisech byly obvykle shromážděny pouze důkazy svědčící v jejich neprospěch, často např. i výpovědi vynucené násilím.
Stejně nedůsledně jako rehabilitace proběhly v České republice rovněž majetkové restituce; bezpráví spáchané komunistickým režimem nebylo ani v této oblasti nikdy napraveno, naopak osobám, které se na nezákonnostech podílely, byla zajištěna beztrestnost a ochrana neoprávněně nabytého majetku.
